Přihlásit se | Registrace

Jak se hraje severský larp

Úvod

Carolina Dahlberg

Carolina Dahlberg, první z autorek hry

Foto: Michal Kára

Už nějakou dobu jsem slýchal o tom, jak jsou severské larpy jiné než naše, jak jsou temné, hráči si při nich libují v depresi a vůbec. Protože jsem zvědavý a rád poznávám nové styly hry, docela mě to zajímalo. Takže když jsem se dozvěděl o mezinárodním běhu severského larpu Brudpris v Dánsku, dlouho jsem neváhal, přihlásil se, dostal se a zúčastnil se.

V tomto článku se vám pokusím přiblížit, čím jsou severské larpy odlišné od těch našich a čím by jejich styl mohl být inspirací pro zlepšení našich vlastních her. Je mi jasné, že na základě jednoho běhu jednoho larpu vyvozovat nějaké širší závěry může být ošidné, a proto jsem se ujistil u autorů larpu, že vlastnosti, které tu popisuji, jsou opravdu pro severský larp typické a nejsou záležitostí jen tohoto jednoho larpu. Doufám, že se mi moji zkušenost podaří předat co nejlépe, i když přímému zážitku se samozřejmě nic nevyrovná.

Setting aneb o čem to bylo

Nejprve trochu nastíním setting larpu Brudpris1. Je to sociální larp z prostředí patriarchální společnosti. Odehrává se v alternativním světě, pro zjednodušení hodně podobném našemu, ale přece jen jiném. V tom světě v odlehlém zemědělském kraji žije v několika vesnicích lid s názvem Mo2, známý svými přísnými a konzervativními pravidly. Zatímco v okolním světě pomalu končí velká válka a i jinak je svět na úrovni odpovídající u nás roku zhruba 1917, lid Mo se o okolní svět moc nezajímá a stále žije na technické úrovni odpovídající polovině devatenáctého století. Představte si je tak trochu jako severské Amiše.

Severští amišové

Představte si je tak trochu
jako severské Amiše

Foto: pravděpodobně Mads Havshøj

Lid Mo nevěří v žádného boha v obvyklém smyslu toho slova. Lid Mo věří ve Vitalitu. Sílu, kterou mohou vládnout jen ženy a díky které mohou mít děti. Proto je důležitá a potřebná. Ale Vitalita je i nebezpečná, protože je to chaos. Za všechno špatné, co se stane, může žena, co byla poblíž. Muž se řízl do prstu? Mohla za to okolo procházející žena. Shořel dům? Mohla za to žena. A tak podobně. Chaos je destruktivní, a proto je třeba nad Vitalitou mít kontrolu. To je starost (dospělých) mužů.

Dospělým mužem se stane chlapec tehdy, když úspěšně projde zkouškou dospělosti. Její první fází je roční vandr do okolního světa (Beyond) na zkušenou. Tam chlapec pozná, jak strašné je žít někde, kde neplatí moudrá pravidla lidu Mo. Aby také ne ― nemá žádné ceněné schopnosti, takže dělá ty nejhorší práce a jako naivního cizince jej každý vezme na hůl. Po návratu podstoupí další zkoušky a rada mužů rozhodne, zda ve zkoušce uspěl či nikoli. Obvykle se brzy potom ožení a dostane na starost ženu. Na rozdíl od ní on žádnou Vitalitu nemá, takže jeho chování musí být perfektní. Musí dbát na svou čest a chovat se striktně podle pravidel lidu Mo, jinak cti rychle pozbude.

Muž je zodpovědný za celou rodinu ― ženu a děti ― a musí dohlížet, aby se i oni chovali co nejvíce podle pravidel, jinak ON pozbude své cti. Prostředky které k tomu může používat se nám mohou zdát kruté; jedná se většinou o výprasky opaskem nebo facky na tvář3. Vitalita je nebezpečná a musí být udržena na uzdě za každou cenu. Ale pozor! I při trestání je třeba dbát pravidel Mo. Když muž bije ženu za její provinění, dělá to nerad, z povinnosti. Stále je třeba mít emoce pod kontrolou. Takže žádný pláč, projev hněvu, krutosti nebo jiných emocí není na místě.

Crossgender

Keip Isac

Neherní crossgender: Keip Isac
něco řeší se dvěma muži

Foto: Michal Kára

Dostáváme se k prvnímu zajímavému bodu a tím je u nás v poslední době často diskutovaný crossgender. Na našem běhu byl dokonce ve dvou formách ― herní a neherní a obě souvisí s výše zmiňovanou zkouškou dospělosti.

Nejdříve o té neherní formě. U lidu Mo existuje ještě třetí sociální pohlaví, kterému se říká Keip. Pokud chlapec neuspěje ve zkoušce dospělosti, stane se Keipem. Bude zodpovědný sám za sebe, ale nemůže mít ženu a oficiálně ani děti. Jeho úkolem je být učitelem a rádcem ostatních, zejména dětí, ale i dospělých. Funguje také jako diplomat a přes něj se domlouvají svatby. Na našem běhu byly dvě role Keipů přiděleny ženským hráčkám, které byly ve hře biologičtí muži, a tedy hrály (neherní) crossgender. Měly mužské šaty, namaskované „hladce oholené“ tváře a snažily se chovat mužsky. Jelikož měly být vlastně třetí pohlaví, tak to fungovalo dobře a nebyl vůbec problém s tím, že ženy hrají muže.

Herní crossgender oproti tomu souvisí se zvyklostí lidu Mo, že pokud některá smělá dívka uteče do světa okolo, tak se pro lid Mo stává mrtvou. Ale může se po roce vrátit jako chlapec a zkusit podstoupit mužskou zkoušku dospělosti. Jestliže v ní uspěje, bude považována za muže se vším všudy. Změní si jméno na mužské, nosí mužské šaty, má svoji čest, a může se dokonce oženit a mít děti. Tedy, formálně. Biologicky se to už nějak „zařídí”, protože Mo neradi vidí, když realita odporuje jejich představám a pravidlům. Postava herně biologické ženy, která je sociálně vnímána jako muž byla ve hře jedna a hrála ji žena, shodou okolností druhá češka ve hře, Gabriela Kolářová.

Sex a intimita

„Výroba” dětí souvisí s druhou zajímavostí herního designu a to je sexualita a (hráčská) intimita. Podle pravidel Mo je žádoucí neprojevovat city. Proto je sex oficiálně povolen pouze za účelem plození dětí. Za dodržování tohoto pravidla je zodpovědný muž. Nemá Vitalitu, a tedy to pro něj není problém, alespoň teoreticky. Naopak, žena je plná Vitality, jejímž projevem je i sexuální touha. Ve hře je to žena, kdo iniciuje intimnosti, a muž je naopak zdrženlivý a tak to i hráči hrají. Tím ženy–hráčky mají už z principu velkou kontrolu nad tím, kam až situace zajde, jsou to ony, kdo iniciuje potenciálně intimní situace a jejich případné zintimění. To je zajímavé řešení bezpečnosti žen (hráček) v intimních situacích.

Sex talk

Ženy poučují dívky o sexu
před ženským obřadem dospělosti

Foto: Carolina Dahlberg

V praxi se to ukázkově projevilo na scéně po ženském obřadu dospělosti. Zatímco mužská zkouška dospělosti je dlouhá a náročná, ženský přechodový rituál sestává vlastně jen z obřadu probuzení Vitality, kdy je v dívkách za účasti všech ostatních žen probuzena dřímající Vitalita a dívky se tak stanou ženami. Po obřadu se nové i „staré“ ženy přeplněné Vitalitou nedokáží kontrolovat, rozeběhnou se k opodál čekajícím mužům a znásilní je. Protože jim nespoutaná Vitalita dává velkou sílu, muži se jim většinou nedokáží ubránit. Tato scéna je i jednou z částí mužských zkoušek dospělosti ― aby budoucí muži viděli, jak nebezpečná je probuzená Vitalita a proč je ji třeba tak striktně držet na uzdě.

Sex se realizoval variantou „oblečeného sexu“ (dry hamp). Většinou ženy povalily muže na záda, sedly si na něj a nějakou dobu skákaly a vzdychaly. Taková scéna může samozřejmě způsobit docela nepěkné neherní mrzení. Proto se před hrou konal speciální workshop, kde jsme se náhodně spárovali postupně se třemi různými lidmi opačného herního pohlaví a v těch dvojicích jsme se vždy domluvili na svých osobních hranicích, zda akt proběhne a jak. Tak bylo zajištěno, že nikdo nebude dělat něco, co by mu bylo nepříjemné4.

Odlišnosti severského larpu

Na postupu jakým byla scéna znásilnění naplánována a posléze provedena je vidět pro severský larp typické odehrávání herních scén na základě předchozích podrobných neherních dohod. Ano, i u nás se občas stane, že se hráči neherně dohodnou, jak nějakou scénu provedou ― třeba proto, aby byla efektní pro přihlížející. Občas se i spoluhráči před hrou domluví, jakým způsobem zhruba budou svoje postavy hrát a co asi tak od hry chtějí. Stejně tak i u nás proběhly hry, kde si děj zhruba dohodli hráči před hrou na workshopech (Dance Macabre, Spolu/sami). Ale to jsou spíš výjimky, většina hry se odehraje na základě rozhodnutí ve hře. A když už hráči vystoupí na chvíli ze hry a baví se spolu neherně, tak herní věci neprobírají nebo jen velmi výjimečně. Tedy alespoň podle mých zkušeností.

Severský larp jde v tomto prvku mnohem dál. Kromě už zmíněného znásilnění jsme měli v rámci workshopů naplánovanou hodinovou diskusi s herní rodinou o tom, co od larpu očekáváme a jaký typ hry si přejeme. A po prvním půldni hry byla naplánována další hodina na neherní „rekalibraci“ ― probrání toho, jak pro nás hra funguje či nefunguje a co a jak případně změnit, aby z toho všichni měli dobrý larpový zážitek.

A to nebylo vše. Uvnitř domu, kde se hrálo, byla jako neherní prostor vyhrazena jedna z místností a venku byla pro stejný účel vyhrazena část lesa. Sloužily jak na odpočinek od náročné hry, tak na neherní rozhovory mezi hráči a další vypilování hry mezi nimi. Sami organizátoři vyzývali k častému využití těchto prostor.

Mnozí hráči hráli tak, že se svými spoluhráči probírali herní situaci třeba i každé dvě hodiny (hra trvala zhruba 24 herních hodin) a domlouvali se na tom jak hra pokračuje, co funguje a naopak co je potřeba dělat jinak. Někteří říkali, že si hru plánovali takřka „od scény ke scéně“. To je opravdu dost jiný přístup, než jak se larpy hrají u nás5. A hráči se opravdu snažili druhým vyjít vstříc a vytvořit tu hru tak, aby všichni došli svého cíle6.

Důležité je i pochopit, proč hráči hrají severské larpy právě takhle. Už než jsem tam jel, tak jsem slýchal, že severské larpy jsou temné a že si tam všichni libují v hraní zničených lidí v depresivních situacích. No, je to pravda. Už výše jsem psal, že muži své ženy týrali. Pokud jste někdy hrály (nebo dokonce hráli) Příběhy hříchu, tak to, co tam prováděly sestry schovankám, bylo tady v podstatě vlídné zacházení. A navíc naše hra trvala mnohem déle než Příběhy7.

Lunch

Dusná atmosféra u oběda

Foto: Oliver Nøglebæk

Například: Jeden muž si vždy před jídlem nechal nastoupit své ženy (měl dvě ženy a dvě dcery), chvíli na ně jen tiše hleděl, pak je vyzpovídal co která provedla a naložil jim (čti: zfackoval je) podle jejich prohřešků. Jiní trestali hned po činu, zvlášť když ho byli svědky, a neméně tvrdě.

Při takhle drsné hře je nutné, aby si oběti byly jisté, že jim tyran nechce doopravdy ublížit. A naopak tyrani musí mít jistotu, že neubližují doopravdy ― nebo ne víc, než hráč snese. Proto jsou časté neherní rozhovory v severském stylu hraní prakticky nezbytné a bez nich by podle mě delší hra moc nefungovala8.

Někdo může říct, že z dohodnutých scén nemá zdaleka takový prožitek, jako když scéna vznikne spontánně ve hře. To je jistě pravda. Ale scény na severských larpech jsou vzhledem k tvrdému hraní tak silné, že i přes dohodnutí předem je prožitek z nich více než dostatečný. A ne vždy je nutné dohodnout si, jak scéna přesně dopadne, takže i pro překvapení je tu místo.

Další výhoda „severského“ přístupu je, že pokud pro někoho hra nefunguje, je tu šance to ještě v průběhu hry narovnat a dotyčný nebude po hře znechucený, že si moc nezahrál. A to je podle mě věc, nad kterou se můžeme zamyslet i u nás. Kdyby se i tady stalo obvyklejším, že pokud se hra pro hráče nevyvíjí zajímavě, tak si neherně sedne se spoluhráči a pokusí se to nějak napravit a nastavit jinak, tak by mohlo ubýt rozčarování „To byl ale blbej larp!“. Alespoň když si vzpomenu na svoje odehrané larpy, kde to moc nešlapalo, tak ve většině případů by to podobný neherní rozhovor měl slušnou šanci zlepšit.

Doplnění k designu

Tady končí víceméně souvislý text a pokračovat budu několika kapitolami, mezi kterými jsem nenašel vhodné oslí můstky. Nejprve něco o tvoření postav a settingu.

Postavy byly ze začátku dány poměrně volně. Byly dané rodiny, základní vztahy a charakteristiky postav, každá postava byla nastíněna v jednom až dvou odstavcích. Tyto popisy jsou veřejné a můžete si je přečíst na stránkách hry: popisy postav. Žádné další (neherní) informace o postavách jsme od organizátorů nedostali.

Pro hru by to pochopitelně bylo hrubě nedostatečné, takže jsme v rámci workshopů měli asi hodinové sezení, na kterém jsme si dotvořili postavy a vztahy. Primárně bylo v rámci rodiny, ale samozřejmě bylo možné vztahy dotvořit i mimo rodinu. Toto sezení jsem už zmiňoval výše. Sezení nebylo organizátory nijak moderované nebo strukturované, prostě jsme si sedli a domlouvali jsme se.

Podobně setting byl sice dán, ale chyběla v něm spousta podrobností. Autoři hry chtěli, abychom si je mohli dotvořit podle sebe a vytvořit hru, která bude „naše“. V rámci workshopů jsme se rozdělili na sedm skupinek a každá dostala za úkol dotvořit nějakou část settingu. Nepamatuji si všechny oblasti, ale bylo mezi nimi:

  • Co se mezi lidem Mo říká o roce ve světě okolo (Beyond)
  • Co lid Mo ví o „výrobě” dětí a jak je to u nich s randěním
  • Rituální vraždy. Existují? Kdy se provádí?
  • Jaká jsou mezi lidem Mo tabu

Díky tomuto hráčskému dotváření postav a prostředí je pak každý běh hry jiný.

Sticks

Hůl je odznakem muže. Vytvořili jsme tabu brát je dovnitř – muži je museli nechávat venku.

Foto: Michal Kára

Co se týče řízení hry, tak v jejím průběhu nám organizátoři nedávali žádné externí podněty a ani to nebylo plánováno. Průběh hry se řídil předem stanoveným harmonogramem jednotlivých událostí ― probuzení Vitality, rituál odpuštění, zkoušky dospělosti, domlouvání manželství, svatby atp. Mezi tím byla samozřejmě společná jídla, mezery a prostoje.

Lidé

Abyste si mohli představit jak to zhruba na mezinárodním běhu hry vypadalo: Brudpris je hra pro 51 hráčů. I když byl běh mezinárodní, většina hráčů byla ze severských zemí (Norsko, Dánsko, Švédsko). Vím o patnácti hráčích, kteří byli zcela určitě z jiných zemí; zastoupeno bylo Německo, Rakousko, Velká Británie, Česká republika, Francie, Rusko a Finsko9.

Vím, že to bude znít jako klišé, ale musím říct že mě překvapilo, jak super byli nejen organizátoři, ale i další účastníci. Nenarazil jsem na jedinou situaci, kdy bych si řekl „To je ale blbec“, a i když občas nastaly nějaké problémy, řešili je všichni vstřícně a konstruktivně. Opravdu mi s nimi bylo velmi dobře.

Players

Necelá polovina hráčů Brudprisu

Foto: Michal Kára

Angličtina

Je to hodně individuální záležitost, přesto o tom pár odstavců napíši. Anglicky umím relativně slušně, ale používám ji prakticky výhradně pasivně. Docela dost čtu, něco píšu (většinou technické věci), trochu poslouchám (filmy, seriály, YouTube), ale mám jen velmi málo možností mluvit. Za hru jsem toho namluvil anglicky tolik, jako za posledních patnáct let dohromady :)

I s těmito zkušenostmi jsem prošel larpem v angličtině bez větších problémů. Největší zátěž pro mne představovaly workshopy, kdy jsem musel celé odpoledne a večer pozorně poslouchat, což bylo dost únavné. Při vlastní hře jsme nemluvili stále, takže únava byla menší, i když stále byla. Samozřejmě se občas vyskytly komunikační problémy a nedorozumění, ale to se občas stává, i když hrajeme v češtině.

Jak hrát severský larp

Na závěr bych se rád podělil o pár rad s těmi, kteří by si také chtěli zkusit nějaký severský larp zahrát.

Nejprve vás trochu odradím: Pokud si myslíte, že by se věci měly řešit pouze ve hře a nade vše milujete překvapení, na severský larp nejezděte. Moc byste si ho neužili.

Když se rozhodnete, že severský larp je pro vás: Ujasněte si, co od hry chcete, a řekněte to spoluhráčům. Zjistěte, co chtějí oni, a společně vymyslete, jak svých cílů dosáhnout. Ve hře se pak často scházejte a kontrolujte, jak se věci pro vás i pro ostatní vyvíjejí. Když vás hra moc deptá, klidně si jděte na nějakou dobu odpočinout mimo hru, je to normální a není to vůbec žádná „hanba“.

Uvědomte si, že i když severský larp na první pohled vypadá skoro jako ty naše, uvnitř je opravdu hodně jiný. Při workshopech nás upozorňovali, abychom hodně neherně komunikovali a já jsem si říkal „Jo jasně, prostě se s nima budu domlouvat častěji a víc, než jsem zvyklý“ a dělal jsem to. Ale když jsme po hře bavili, tak jsem zjistil, že oproti ostatním to bylo pořád velmi, velmi málo. Takže, nestačí se domlouvat s ostatními hráči „častěji a víc“, musíte opravdu kompletně změnit přístup a na tom domlouvání postavit hru. Pak to bude fungovat.

Doufám, že pokud se na nějaký severský larp podíváte, bude to pro vás stejně zajímavá zkušenost jako pro mne.

Poděkování

Anna-Karin

Anna-Karin Linder, druhá z autorek hry

Foto: Michal Kára

Chtěl bych moc poděkovat své spoluhráčce na Brudprisu Gabriele Kolářové za to, že si přečetla a hojně okomentovala první verzi tohoto textu.

Dále bych chtěl poděkovat Kamilu Buchtíkovi a Jakubu Balharovi za přečtení skorofinální verze z pohledu člena „cílové skupiny” a za upozornění na pár věcí, které čtenářům nemusí být na první pohled zjevné nebo které by je mohly ještě zajímat.

Nesmím zapomenout ani na Mivku (Iva Vávrová), která se ochotně ujala korektur tohoto článku.

A na závěr si poděkování určitě zaslouží i autorky larpu, Anna-Karin Linder a Carolina Dahlberg a organizátoři mezinárodního běhu, Mads Havshøj, Oliver Nøglebæk a Mads Dehlholm Holst.

Odkazy

  1. „Brudpris” znamená po našem „věno”. I když v určité fázi hry na věna budoucích nevěst přišla řeč, zásadní téma hry to nebylo.
  2. Skandinávci si vůbec nějak libují v krátkých jménech. Třeba vesnice, poblíž které se hra odehrávala, se jmenuje Ry.
  3. Násilí se realizovalo obdobně jako na našich larpech: Facky divadelní, výprask opaskem buď symbolicky, nebo když chtěl člověk, aby to dělalo zvuk, tak mlácením mimo. Před hrou proběhl workshop zaměřený na tyto divadelní techniky násilí, podobný, jaké jsem zažil u nás.
  4. Jinak musím říct, že jsem měl před hrou obavy, zda ta scéna znásilnění nebude příliš obscénní. Ale kupodivu vůbec nebyla a na chvíli jsem zažil i ten pocit zkázonosného chaosu vyvolaného uvolněnou nekontrolovanou Vitalitou.
  5. Toho, že severští hráči jsou zvyklí si vztahy rozšířit a domluvit se na jejich vývoji před hrou, se dotkl i Lischai ve svém nedávném článku o Fairweather Manor zde na tomto serveru.
  6. Celkově měli hráči nad vývojem svých postav plnou kontrolu. Například zda projdou či neprojdou zkouškou dospělosti bylo čistě na přání hráče ― neexistovala žádná pravidla, podle kterých by se to ve hře určilo.
  7. Z her, co jsem hrál, mně atmosféra na Brudprisu „jsme špatní, všechno je hrozně špatně a nedá se s tím vůbec nic dělat” asi nejvíc připomínala právě Příběhy hříchu, byť je samozřejmě herní design úplně jiný a celkově jsou ty hry dost odlišné.
  8. V castingovém procesu jsme dostali seznam hráčů a měli označit ty, se kterými nechceme hrát. Bylo mi to trochu divné a říkal jsem si, jestli tam na severu mají tak špatné vztahy… Nicméně když jsem hru zažil, byl mi smysl toho kroku jasný. V takhle drsné hře opravdu nechcete hrát s lidmi, ke kterým nemáte plnou důvěru.
  9. Finsko je sice severská země, ale zatímco Norové, Švédové a Dánové jsou schopni se s trochou snahy vzájemně domluvit svými rodnými jazyky, takže jsou schopni hrát larp spolu ve své rodné řeči, finština je hodně jiná, a proto Finsko mezi ně nepočítám.

Zanechte komentář