omlouvám se, až ted jsem si všiml tvého dotazu, příště se nerozpakuj prosím poslat mail:) Vyhodnocení probíhalo na základě a) osobního úsudku a zdravého rozumu (ten fungoval nakonec jako nejpřísnější filtr), b) doplňujících informací o hráči (u velké části z nich jsme měli možnost poznat je komplexněji, u hráčů zjistit kde už byli atd.), c) konzultace s psychologem v několika případech kde jsme byli na vážkách.
Reakce odmítnutých zde nemůžeme nějak přímo reprodukovat protože koneckonců jde o osobní informace, ale nenarazili jsme na žádný velký problém. Několikrát jsem se setkal s doprošováním a slibováním. Zásadní rozdíl mezi M a Z vězni byl spíše v celkovém přístupu – žen se přihlásilo sice méně, ale „odmítavost“ tam byla výrazně menší, z čehož bych soudil že si to nejspíš mnohem víc ženy rozmýšleli.
V případě skutečné krizové situace jsme spoléhali na to že oba dva jako organizátoři máme se zážitkovými/ pedagogickými aktivitami kde dochází k nějakému nátlaku poměrně dost zkušeností pro rychlou intervenci a na telefonu terapeuta schopného dojet do nějaké půl hodiny. Rozhodl jsem se v tomto proti jeho přítomnosti přímo na místě, byl by to stresový faktor navíc pro hráče, pro nás a poměrně velký finanční výdaj. Tím neříkám že jsme měli toto skvěle pokryté – ale myslím že kombinací vstupních podmínek, pravidel a této pojistky jsme dokázali získat relativně dostatečnou „psychobezpečnost“ – co bych pozměnil při zpětném pohledu je ještě o něco větší přísnost při příjmu přihlášek, ještě větší důraz na různorodost hráčů a pak pár technikálií které by bylo lepší probrat jinde.

Špagi

„…(a sice náčelník, žena, šaman, dítě, kteří se o vězně nestarají) zbylo jen velmi málo orků/dozorců na samotnou práci s vězni.“
- Náčelník, obě ženy i všechny tři děti se o vězně starali. Je pravda, že náčelník neopustil s vězni Tábor ale hlídal je na místě a ostatní s nimi chodili i pracovat mimo.

„A tak docházelo nutně a velmi rychle k redukci rolí orků směrem k efektivitě…“
- Nevím, že bychom museli redukovat svoje hraní. Já si zahrál svoji roli velmi pěkně, dobře a tak, jak jsem čekal. Nevím o žádné situaci, při které bych musel vypadnout z role, abych držel hru v kolejích.

“ …dost hráčů končilo hru slušně dehydrovaných. Ne nebezpečně, ale na apatii závěrečných scén to mělo zásadní vliv.“
- Slušně dehydratovaných? Já jsem se nesetkal s nikým, kdo by trpěl větším nedostatkem vody. Je pravda, že jsem na jednom vězni viděl při závěru hry silnou apatii, ale vzhledem k jeho velmi rychlému probrání a zlepšení nálady po jedné zlomové události vím, že to nebylo nedostatkem sil ani nedostatkem vody (a zrovna tento hráč byl častým cílem upírání něčeho), ale jenom zlomením jeho psychických sil. Nechci to rozebírat do detailů, koho to zajímá, ať se zúčastní naší přednášky na Odrazu.

„Efekt únavy, vyčerpání a vyčpění hry způsobil onen závěr, kdy většina hráčů prostě seděla a čekala, protože byli unavení na to něco dělat a v podstatě už neměli invenci co (protože co měli, to už propálili předtím).“
– Ne. Poslední fáze hry, která takhle mohla působit byla způsobeno něčím jiným. Z mého pohledu dozorce to bylo hlavně kvůli špatné vnitřní organizaci zahalených, kteří si prostě neudělali jasno v tom, co vlastně chtějí dělat a koho k tomu budou potřebovat. A protože oni byli tou hybnou silou, které se neodporovalo, tak se s tím nedalo nic moc dělat.

Mně osobně se hra dost líbila, měla svoje mouchy i informační šumy ale myslím, že byla zvládnuta nadmíru dobře, když uvážím její složitost a to že byla prostě první v tomto směru a organizátoři neměli na jakých zkušenostech stavět.

Chtěl bych se jenom vyjádřit k pár faktickým věcem, jinak to že jiní dozorci to opět vnímali jinak a často naopak je asi věc kterou můžou zkusit projevit časem sami.

- bagatelizování problémů, které byly, podle mě není cesta
u kterých problémů máš dojem, že jsou bagatelizovány?

- Co někteří ocenili a jiným (no, mě určitě, ale mám dojem, že to bylo víc lidí) vadilo, bylo provázání hry s jinými Daysirovými hrami, ať už událostmi, postavami nebo metaplotem v pozadí

a narazil jsi na tento svůj problém v průběhu hry, nebo jsi se po hře v průběhu řešení zápletek dostal k dojmu že někdo mohl vidět hru z jiného úhlu než ty a to ti vadí?
protože pokud platí b), tak to prostě neumím považovat za chybu hry…ve formě jaká byla použita na Táboře asi opravdu ne. Jeden společný známý dvou postav postavený mimo hru, osud jedné postavy směřující náznakově k táboru v zápletce pro tři lidi nijak hrou nehýbal, drtivá většina hráčů se v průběhu hry ani nedověděla že tam něco takového navíc je, minimálně dvoum hráčům to poskytlo nějakého druhu zážitek který popisovali jako dobrý a silný.

Orkové měli nadesignovaný systém zvyků, rituálů, nastíněný pohled na svět a na svou situaci, nicméně ve hře jsme byli jako oživlé mechanismy a kulisy. Smyslem dozorců bylo udržet v chodu nastavené požadavky organizátorů vzhledem k vězňům a zároveň u toho vypadat zeleně a hrát orky. Vzhledem k poměrům, které na první pohled nevyniknou (a sice náčelník, žena, šaman, dítě, kteří se o vězně nestarají) zbylo jen velmi málo orků/dozorců na samotnou práci s vězni. A tak docházelo nutně a velmi rychle k redukci rolí orků směrem k efektivitě (a taky s ohledem na průběh hry). Ne pořád, ale docela často, zejména při kontaktu s vězni nebo naopak pri totálním odpočinku. Interní scény mezi jednotlivci nebo imerzivní „hraní do prostoru“ bylo většinou velmi dobré a celkový dojem ze hry hodně zvedaly.

Vězni byli ti, kolem kterých a pro které byla celá hra tvořena – ti měli nějaké dějové linie, vývoj hry, charakteru atd. Do styku jsem s nimi nepřišel, ale jen pár poznámek k bezpečnosti:
- efekt dojmu, že využít pravidla o utrápení se je „srabský“ byl poměrně silný a tak dost hráčů končilo hru slušně dehydrovaných. Ne nebezpečně, ale na apatii závěrečných scén to mělo zásadní vliv.
- organizační informace k tomu jak zacházet s reálnými léky vězňů nebyly jednotné a působilo to zmatky (v mých paranoidních očích i potenciální trable)
- bagatelizování problémů, které byly, podle mě není cesta

Zahalení měli očividně hru sami pro sebe, to že jich bylo málo nutně vedlo k jejich vyčerpání, myslím, že jejich vhodnou volbou ale k některým problémům nedošlo nebo se je povedlo vyřešit. Víc o nich nevím.

Co se designu hry jako takové týče, měl jsem dojem značné nesourodosti a nedotaženosti (ano, jsem jeden z těch, který hra tak nenadchla) – orkové měli fantasticky vymyšlené pozadí a potenciál pro vlastní zajímavou hru, ale bylo to zabito nutností starat se o vězně, nestejná informovanost k některým otázkám taky nepomohla. Efekt únavy, vyčerpání a vyčpění hry způsobil onen závěr, kdy většina hráčů prostě seděla a čekala, protože byli unavení na to něco dělat a v podstatě už neměli invenci co (protože co měli, to už propálili předtím). Co někteří ocenili a jiným (no, mě určitě, ale mám dojem, že to bylo víc lidí) vadilo, bylo provázání hry s jinými Daysirovými hrami, ať už událostmi, postavami nebo metaplotem v pozadí. Což vedlo pochopitelně i k nedorozuměním a tomu, že někteří hráči hráli zase trochu jinou hru než ostatní.

Celkově nelituju, že jsem hru hrál, bylo to zajímavé (i když z mého pohledu hlavně kvůli absenci organizátorů v průběhu hry a vlivu na ni) a příjemné. Svítilo slunko, dostal jsem najíst a nikdo mi neubližoval, takže jsem byl spokojený.

Vězni M – 9
Vězni Ž – 8
Kmen – 10 (umírající náčelník, dva šampioni v konfliktu, náčelníkova žena, orčí žena, šaman, šamanův záludný pomocník, nedospělec, duševně méněcenný bojovník, Nový ork => ork vychovaný mimo kmenové zřízení, kmenem sociálně vyloučený a šikanovaný, s bližším vztahem k zajatcům)
Zahalení – 4
Parašutisté – 3

ad informační embargo – některé zážitky by pak byly hodně snadno dohledatelné i při nejmenování hráčů. Pracuju momentálně na tom že u některých konkrétních věcí a scén se snažím dohledat souhlas „postižených“ abych o tom mohl promluvit v rámci přednášky na Odraze.

Ak by si mal čas a chuť, ocenil by som rozvinutie nasledovného: „na průběh hry je z pochopitelných důvodů uloženo informační embargo“.
Chápem rozmer súkromia hráčov, ich nemenovanie v článku. Na druhej strane si práve myslím, že konkrétny priebeh hry, problematické situácie, ktoré nastali a naopak tie, ktoré sa veľmi vydarili, by mohli byť pre potenciálnych organizátorov podobných zážitkových hier obzvlášť inšpirujúce. Navyše pokiaľ nebude uvedené, o koho a ako šlo, nevidím celkom dôvod, v čom by to mohlo narušiť súkromie hráčov. Alebo je tam ono „informačné embargo“ z iného dôvodu? Úprimne ma to zaujíma.

a) nemoc a relativní nedostatek jídla a pití (mimochodem přímo tím nikdo netrpěl – onen hráč se utrápil po několikahodinovém pobytu bez ošetření a vody v díře) je něco úplně jiného:) nemoc tě prostě sundá, relativní nedostatek jídla vytváří maximálně tak touhu jídlo získávat, myšlení a možnost hrát je prakticky neovlivnitelná.
Samozřejmě existují lidé které to že několik hodin nejí absolutně vyřadí z provozu – ale právě takové lidi vyřadí vstupní pohovory a dotazník.

b) Nastavení délky hry bylo úmyslně dost krátké, abychom otestovali za jak dlouho může k nějakým nepříjemným efektům docházet.

„Předsevzali jsme si několik tvůrčích omezení, která během hry nesměla být porušena: Hráč nebyl omezen ve vyměšování, nebyl konfrontován s přímým fyzickým násilím, měl nárok na spánek a na dostatek tekutin, jídla a léčiv. Dostupnost tekutin a jídla byla konkrétně řešena možností „utrápení se“: Hráč měl možnost kdykoliv dovést svoji postavu k sebevraždě či prosté smrti hladem nebo dehydratací; tak se dostal mimo hru a jídlo a pití mu byly poskytnuty v plné míře. Tuto možnost využil právě jeden hráč.“
Takéto pasáže sú bežné pri informáciách o zážitkových larpoch, alebo ako to nazvať. Mal som tú česť hrať jeden larp v ozaj zlom zdravotnom stave, čo z môjho pohľadu takéto podmienky dobre simuluje. Hru som si absolútne neužil, skôr odtrpel a nepovažujem fyzický, hoc i nepriamy nátlak ako plus.
Na jednu stranu je dobré, že hráč má možnosť, keď už ozaj nedokáže ďalej, hru ukončiť. Na druhú však aj toto považuje za určitý druh psychického nátlaku. Hráč je totižto konfrontovaný z dvoma protichodnými záujmami. Prvý, nie je mu dobre, necíti sa na larpe pohodlne, z pohľadu herného prežitia. Druhý, nechce zbytočne ukončiť svoju účasť na hre, prípadne nechce zbytočne spôsobovať problémy, prípadne pri krehkejších egách, nechce ukazovať slabosť. A to môže viesť k tomu, že bude svoje hranice posúvať až na skutočný koniec únosnej miery. Jeden by mohol povedať, že to je princíp zážitkových hier. Podľa mňa však, keď sa hra dostane do tohoto štádia prestáva byť hrou, prestáva byť prínosom. Preto toto riešenie záchrany hráča nepovažujem za šťastné alebo ideálne.

Musím však priznať, že ideálnejšie riešenie som ešte nenašiel. Aspoň nie také, ktoré by zároveň nejakým sôsobom neuberalo hre ako celku.