Přihlásit se | Registrace

Perunův stín 2009

Zli

Prvotním impulzem k pořádání Perunova stínu bylo naše zaujetí prostředím starých Slovanů. Toto polomýtické období se stalo natolik lákavým soustem, že jsme mu zkrátka nemohli odolat a rozhodli se uspořádat larp, v němž by se snoubila historie s mystikou, přičemž bychom z obojího vzali jen to nejlepší, co by se hodilo.

Samozřejmě jsme tušili, že toto spojení v sobě skrývá i mnohá úskalí, jež bude třeba překonávat, ale to nás nemohlo zastavit. V průběhu letních prázdnin, 28. července – 2. srpna 2009 se tak ponořila sedmdesátka hráčů a desítka cizích postav do mýtů slovanské historie.

Od začátku bylo rozhodnuto, že larp bude typu „svět“, tedy několikadenní „táboření“ v době letních prázdnin. Hned poté jsme se také dohodli, že se bude jednat o setkání tří různých kmenů, přičemž jeden z nich bude usídlený na místě a ostatní dva k němu během prvního herního dne doputují. Z toho také zhruba vyplýval počet účastníků kolem sedmdesáti lidí – třicet v místním kmeni a po dvaceti v dalších dvou.

Lákavá atmosféra historie

Zli

Když jsme měli hotovou tuto základní kostru, začali jsme přemýšlet, jak zabezpečíme důstojné slovanské prostředí. Bylo jasné, že se nemůžeme spokojit s nějakou levnou náhražkou a pseudofantasy vybavením, takže bude nutné klást náročné a drahé požadavky na sebe i na hráče. V tomto případě zvolené historické období (asi 7. století) naši hru poněkud omezovalo, ale na druhou stranu se stalo výzvou a příležitostí, jak vybočit z řady ostatních larpů a dát našemu projektu větší zajímavost a přitažlivost pro hráče. Projektu? Já už jsem napsal „projektu“ namísto „hře“? Tak to jsem napsal správně, protože někdy v téhle fázi jsme se rozhodli, že se z našeho plánu musí stát projekt, který bude kromě hry samotné obsahovat ještě několik dalších částí. Říkali jsme si, že když se takto více spojíme s historií a přidáme k larpu trochu pedagogiky a poučení o naší minulosti, budeme když ne výjimeční, tak alespoň trochu originální.

Původní relativně skromný záměr nám začal poněkud vyrůstat, takže jsme se rozhodli, že k zajištění kvalitního zázemí zkusíme využít peněz nějakého grantu, což se nakonec podařilo. Díky tomu mohli hráči za přijatelný peníz strávit skutečně několik dnů „v historii“. Když jsme vypisovali grant, měli jsme už rozhodnuté i zaměření jednotlivých kmenů a z dohody vyplynulo, že to nebude tak úplně čistě slovanské, ale přidáme do hry poněkud konfliktní prvek v podobě Avarů. Ti tehdy ve střední Evropě docela řádili a možná si někteří z vás vzpomenou, že byli zastaveni právě na počátku 7. století díky franskému kupci Sámovi, kterému se podařilo sjednotit proti nim slovanské kmeny.

Tahle historická data pro nás ovšem tvořila pouze rámec, do nějž jsme Perunův stín zasadili. Nadále už pro nás nebyly politické události důležité (ostatně i historici o nich vědí spíše jen útržky), ale zaměřili jsme se na střetávání kultur. Kromě středoevropských Slovanů a kočovných Avarů sem totiž přitáhl ještě další slovanský kmen zhruba z oblasti dnešního Rumunska.

Jak to tady tehdy vlastně vypadalo?

Zli

Sami zjišťujete, že těch historických informací začíná být trochu moc a nepochybně jich nebylo málo ani pro hráče. Abychom jim potřebné znalosti předali a zároveň udrželi pedagogickou úroveň projektu, uspořádali jsme pro ně před hrou cyklus přednášek na Filozofické fakultě MU v Brně. Renomovaní odborníci přednášeli o společnosti, rodině, životě, náboženství i mytologii slovanských kmenů. Posluchači tak mohli lépe pochopit prostředí a vcítit se do role, která je čekala v hlavní fázi projektu. Přednášky však byly přístupné také pro širokou veřejnost. Docentka Jarmila Bednaříková z Ústavu klasických studií přednášela o migraci slovanských kmenů v kontextu složitého procesu stěhování národů.

Miloš Bernart z Centra Experimentální archeologie a živé historie připravil zajímavé příklady z hmotné kultury slovanských kmenů. Sám se nejen věnuje odborné archeologii, ale už léta se zabývá rekonstrukcí života starých Slovanů. Přinesl s sebou na předvedení reprodukce slovanských zbraní, zbrojí, oděvů, nástrojů, šperků i nádobí. V prezentaci ukázal také typické slovanské obydlí, způsoby vaření, nejčastější slovanské pokrmy i způsob, jakým naši předkové trávili volný čas.

Profesor Podborský z Ústavu archeologie a muzeologie se podrobně zabývá pravěkými náboženstvími, o nichž napsal knihu. Povyprávěl nám tedy o slovanských mýtech a legendách, náboženských představách i víře v lesní bytosti. Nevynechal ani náboženství kočovných kmenů obzvláště zajímavé pro ty, které čekala role avarských válečníků.

Závěrečná přednáška od Petra Špiříka, jednoho z organizátorů se týkala víceméně organizačních záležitostí, aby hráči věděli, do čeho vlastně jdou.

Příběh tří kmenů

Zli

Asi nemá smysl sáhodlouze popisovat, jak jsme chystali slovanské zázemí. Omezím se jen na konstatování, že jsme peníze získané z grantu využili právě k tomuto účelu podle možností co nejlépe. Slovanské polozemnice jsme bohužel z praktických (a zejména právních) důvodů vybudovat nemohli, proto byla vesnice tvořena několika domky s dřevěnou konstrukcí, zato ale s plátěnými stěnami. Svůj účel to splnilo.

Ve vesnici byl však ubytován pouze jeden ze tří zúčastněných kmenů, jemuž dle herního příběhu patřilo celé okolí. Početně byl také nejsilnější ze všech, leč bojovou silou ostatní nepřevyšoval. Usedlý slovanský kmen Doudlebů byl určen pro hráče, kteří si nejvíce chtěli užít prostý život ve slovanské vesnici. Někdo to zlověstně překřtil na „agrolarp“, který se trochu podobal klasické akci „living history„. Název se ujal, ale přesto bylo samozřejmě i v rámci Doudlebů dostatečně možností zapojit se do příběhu a neustrnout na pouhém napodobování historie. Nicméně byli mezi Doudleby i tací, které právě tento aspekt hry zaujal nejvíc a příběh spíš nechávali plynout kolem sebe.

Hlavní příběh Doudlebů se tedy poměrně logicky točil kolem rodových vztahů. Místní vladyka neměl na vládu zase tak zákonitý (dle zvykového práva) nárok, jak si myslel, takže jiný konkurenční dravý rod jeho vladyctví značně zpochybnil a nakonec dosadil vlastního kandidáta. Bylo v tom ještě pár prokletí, proroctví a předurčení, nicméně nemá smysl je rozpitvávat. Naopak má smysl na tomto místě vyzdvihnout (Sünderem) skvělé zahrání role smířlivého a příliš ústupného vladyky Vitislava, pro kterého se jednalo o opravdu těžký úkol jdoucí proti jeho osobnímu charakteru – a přitom se ho zhostil skvěle. Že nakonec jeho postava (víceméně dobrovolně) zemřela, to už tak nějak ke svrženým a zklamaným vůdcům patří.

Zbylé dva kmeny musely k vesnici nejprve doputovat, na což měly určený první den hry. První z kmenu byli slovanští Zličané migrující sem dle příběhu až z dalekého Balkánu, kde se jim už nelíbilo pod nadvládou avarského kaganátu. Tento prvek putování vychází z historického základu v době stěhování národů. Podle posledních průzkumů sem do střední Evropy opravdu přišli Slované ve dvou vlnách. První z nich kolem roku 550, tu představovali Doudlebové. Druhá pak po roce 600, kdy se naše hra odehrávala, a tu reprezentovali právě Zličané. Proto nebydleli v domcích, ale v dobových stanech, jež si přinesli s sebou na zádech.

Jejich příběh byl stižen až osudovou smůlou či prokletím, způsobenou nechtíc několika členy kmene. Nejhorší z nich byla nemilá skutečnost, že jejich vladyka (ztvárněný Argonem) byl zároveň vlkodlak, což si ovšem on sám dlouho neuvědomoval. Závažný problém představovala rovněž vlažná víra hlavního žrece, který kradl bohům obětiny a konzumoval je. Předpokládal totiž, že takto získanou sílu na strastiplném putování využije lépe než imaginární přízeň bohů. Předpokládal špatně.

Třetím kmenem nebyli Slované, ale Avaři. I Avaři měli své potíže, ovšem poněkud světštějšího rázu. Na jejich vůdce, bega jménem Sivý Havran (v podání Samuela), byla vyhlášena slušná odměna od jednoho franského šlechtice, jemuž onen avarský bojovník zabil v bitvě tři syny. Proto museli Avaři občas čelit Frankům nebo jimi zaplaceným válečníkům. Navíc skoro polovinu jejich skupiny tvořila takzvaná Čerň, což byli nepříliš stateční Avaři, kteří se vyznačovali hlavně touhou po kořisti, lupičstvím a podrazáctvím. A to ještě Sivý Havran netušil, že to byli právě chlapci z Černi, kdo svou zbabělostí a předčasným ústupem způsobili, že v poslední bitvě s Franky dostali Avaři těžký výprask, takže se teď musí trmácet bez koní nepřátelskou českou kotlinou.

Úplně fér nebyl vůči Avarům ani jejich vlastní šaman, který měl s sebou několik vlastních lidí včetně jedné dívky sloužící jako médium. Šaman byl vybaven zcela samostatným úkolem najít u Slovanů dítě, jež by mohlo (dle proroctví) znamenat zkázu Avarů. Tento úkol však nebyl vyjádřením kaganovy důvěry, byl to spíše trest za šamanovu touhu po moci – trest vyhnanství. Přes všechny problémy, které ostatně navenek nebyly tolik vidět, Avaři představovali nejvýraznější bojovou sílu.

Zličané, komu chybí ruka, ať se přihlásí!

Zli

Je zřejmé, že když se tyhle tři kmeny setkají na jednom místě, nebude jejich soužití zrovna ideální. O Slovany ani tak nešlo, Zličané se s Doudleby bez problémů domluvili a postavili tábor vedle jejich vesnice. Avaři však vnesli do poklidného vesnického života značný rozruch. Naštěstí se nekonala varianta zvaná pracovně „pět minut„. To byl předpoklad (či spíše organizátorská obava), že Avaři neudrží emoce na uzdě, Slované budou Avary příliš provokovat a jejich beg dá pokyn k útoku. Jistěže i s vyvražděnou vesnicí by se dalo hrát, ale přiznejme si, že by hra dost ztratila na zajímavosti.

Avaři naštěstí zjistili, že by proti tolika Slovanům měli přeci jen dost velké ztráty, takže zvolili taktiku vyjednávání a rozbili tábor asi půl kilometru od vesnice. Začalo období problematického soužití, kdy se příběhy všech tří kmenů střetly. Kromě toho zde byl onen velký úkol zajistit věštbou předurčené dítě, které vzešlo ze spojení Avara a Slovanky (ten vztah byl opravdu ve hře navázán) a mohlo v budoucnu vést Slovany do vítězného boje proti Avarům. Je zřejmé, že po nebohé těhotné matce byla docela poptávka, zvláště když tuto věštbu znaly vědmy ze všech tří kmenů. Menších příběhových linií byla pochopitelně celá řada. Řešily se problémy náboženské, rodinné i obchodní.

Nejsilnější herní moment však pro většinu hráčů nastal poslední herní večer. Sivý Havran se domluvil s Vitislavem, vladykou usedlých Doudlebů, že si navzájem nebudou nijak škodit a zasahovat do záležitostí toho druhého. Beg měl totiž ještě nevyřízené účty se Zličany, kteří ho při jejich prvním setkání stihli s přehledem urazit. Vitislav však měl podmínku, že se na jeho území nesmí vraždit. Beg mu to slíbil a prohlásil něco ve smyslu, že budou dělat jenom „takové ty obvyklé avarské věci“. Zličané už tušili, že se nad nimi stahují mraky, ale nemohli s tím nic dělat.

Za soumraku se zpoza zličanských stanů vynořili avarští bojovníci a podle připraveného plánu každý vzal v rychlosti jednoho Zličana jako rukojmí (počet zhruba seděl). Beg samozřejmě držel pod krkem zličanského vladyku Okuně. Po krátké a urážlivé řeči dal Sivý Havran pokyn, aby Avaři provedli svůj úkol. V té chvíli se zaleskly čepele a Avaři se svým rukojmím chystali odseknout pravou ruku. To byl ve středověku trest horší než smrt. Splnit tento úkol však stihli jen někteří.

V té chvíli se totiž vlivem silných emocí a počínající tmy proměnil Okuň ve vlka (vlkodlaka) a málem ukousl Sivému Havranovi hlavu. Avaři měli navíc neočekávaný problém, protože vlk je pro ně posvátné zvíře, kterému dle své víry nesmí ublížit. To zachránilo pravé ruce mnoha Zličanů, leč několika z nich je přesto stihli Avaři odseknout. Chrabří avarští válečníci se tedy raději urychleně zdekovali a od té chvíle nastalo nepřátelství. To se pak řešilo další (poslední) den, kdy Slované odveleli své ženy do lesa (to je prastarý zvyk, leč bohužel v tomto případě to znamenalo vydat je takřka do náručí Avarů) a chystali se na společný boj proti Avarům. Navíc se jim podařilo spojit s Franky (CP) pátrajícími po begovi, takže jejich bojová síla i morálka značně vzrostla.

K očekávané závěrečné bitvě však nedošlo, protože beg porazil v souboji franského vůdce a Slované si na Avary netroufli ani přes značnou početní převahu. Donutili je však odtáhnout pryč, a tak ochránili své děti (včetně toho důležitého ještě nenarozeného) a ženy.

To už však Doudleby nevedl Vitislav donucený k rezignaci poté, co Doudlebové museli nečinně přihlížet avarskému masakru ve zličanském táboře. Svědomí mnoha z nich to neuneslo a prokletý vladykův rod došel neslavného konce. Novým vladykou se stal Svatopluk a přispěl k obnovení důvěry mezi Doudleby a Zličany. Jen pod novým energickým vedením se mohli spojit proti Avarům.

Bytosti z lesa

Zli

Nakonec se musím zmínit ještě o jedné důležité rovině příběhu i celé hry. Souvisí s nadpřirozenými jevy, které by snad v něčích očích dělaly z historické hry čirou „fantazárnu“. My máme raději termín historická mytologie a mystika. Faktem zůstává, že staří Slované vnímali okolní les jako plný různých nadpřirozených bytostí, hodných, méně hodných i vyloženě škodlivých. Přestože dnes můžeme tvrdit, že takové bytosti jako víly, rusalky, ježibaba či vodník neexistují a nikdy nemohly existovat, Slované je v lese určitě viděli! Kontakt s lesem měl u Slovanů na starosti volch (jinak též čaroděj, ale takovým slovům jsme se chtěli vyhnout). Právě volchové byli hlavními přímými účastníky souboje o nadvládu nad místním lesem mezi lešijem (dobráckým starým lesapánem) a nově příchozí babou jagou. Tu podporoval mimo jiné i avarský šaman. Nakonec stejně jako v pohádce všechno dobře dopadlo a zlá Baba Jaga musela z kraje odtáhnout s nepořízenou.

Pro většinu hráčů byl les velkou neznámou a před nadpřirozenými obyvateli se skrývali i zkušení slovanští lovci. Jeden z nich mi vyprávěl, jak v úkrytu v křoví s ostatními lovci vyslechl útržky z rozhovoru mezi rusalkami a volchem. Prý to byl pro něj neobyčejně kouzelný zážitek. V noci byl les ovšem nebezpečný a plný protivných přízraků. Kromě volchů se však nadpřirozené dění přímo týkalo i několika dalších postav. Už byla řeč o vlkodlakovi – vladykovi, ale i Svatopluk (nový doudlebský vladyka, který nahradil Vitislava) byl s lesem spojen neobyčejným poutem. Mezi Doudleby žila též dcera vlkodlačice, která se o své matce dozvěděla teprve v průběhu hry. Jiný rod zakopal před mnoha lety v lese své příbuzné, kteří zemřeli po jedné krvavé rodinné hádce – a „zapomněl“ o tom říct ostatním v kmeni.

Pod dohledem bohů

Nejvyšší instancí všech sfér však byli bezpochyby bohové – ostatně po hlavním slovanském bohu jsme pojmenovali i celý larp. Náboženstvím byl prodchnutý všední život všech „primitivních“ kmenů a také na Perunově stínu to bylo vidět. Styk s bohy měli na starosti žrecové, čili slovanští kněží. Byli to oni, kdo připravovali a vedli každodenní rituály i výjimečné záležitosti, jako byla svatba či pohřeb.

Vedle odlišného nomádského náboženství Avarů, kteří se o přízeň bohů moc nesnažili, jsme však do hry vetkli ještě jeden zajímavý prvek. Týkal se odlišností ve víře Zličanů a Doudlebů, protože každý slovanský kmen si prošel jiným vývojem a uctíval trochu jiné bohy nebo stejné bohy trochu jinak. Z toho vznikla nejedna zajímavá zápletka a situace, kdy se žrecové obou kmenů přeli o to, který bůh je teď zrovna nejdůležitější a komu se má vlastně obětovat. Zličanský Dažbog, bůh slunce, nakonec převážil nad doudlebským Velesem, bohem stád. Také samotný Perun, jehož Doudlebové žijící dlouhá léta v míru uctívali spíše jako boha ochránce, se znovu chopil sekery a do značné míry se vrátil ke svému válečnickému povolání.

A ještě jednu důležitou funkci měli bohové – dohlíželi na dodržení přísah a slibů, stejně jako prováděli tresty na prokletých jedincích. Protože mnozí hráči byli mistři neuvážených přísah a ukvapených slibů, byla nakonec hustota prokletých na jedno jitro (středověká plošná míra) vyšší, než jsme původně očekávali.

Samotného Perunova stínu se však, jak doufáme, prokletí nedotklo a přes pochopitelné výhrady (zejména k nerovnoprávnému postavení žen) jsme dostali od hráčů převážně pozitivní ohlasy. Doufáme, že v příštím roce se už poučenější a moudřejší o nabyté zkušenosti pokusíme volně navázat dalším slovanským larpem.

Odkazy

Zanechte komentář