Přihlásit se | Registrace

Cesta dlouhým dnem do noci

Cesta dlouhým dnem

Má nejdražší. Věnuji ti původní rukopis téhle nešťastné hry, napsané slzami a krví. Jak trapně nevhodný dárek pro tak šťastné výročí. Ale ty mi rozumíš. Je to pocta tvojí lásce a něžnosti, které mi daly odvahu čelit blízké smrti a sílu napsat tuhle hru. Napsat ji se soucitem, hlubokým porozuměním a upřímnou touhou odpustit všem těm čtyřem prokletým Tyronům. Těch dvanáct let s tebou, má lásko, byly cestou ke světlu. Snad víš, jak moc jsem ti vděčný. A jak moc tě miluji.
Gene
22. července, 1941

(Eugen O´Neill svojí ženě Carlotte, ke 12. výročí svatby)

Cesta dlouhým dnem do noci je první český (veřejně prezentovaný) larp, který si svoji předlohu našel v divadelní hře. Nečerpá z ní pouze téma a atmosféru, ale i svým způsobem práce s rolí celý larp skutečně přibližuje divadelnímu kusu. V Cestě dlouhým dnem tak ožívá příběh rodiny irských přistěhovalců ze začátku 20. století, prostřednictvím kterého si ke svým hráčům hledá cestu psychologické drama o vině, bezmoci a uzavřeném kruhu obviňování. Protože se v řadě ohledů jedná o larp, který patří mezi minoritu komorního larpingu, rád bych mu věnoval poněkud rozsáhlejší článek.

Dramatická předloha

ONeill Eugen O´Neill, autor dramatu

Cesta dlouhým dnem do noci (Long day’s journey into night), podle které stejnojmenný larp vznikl, je divadelní hra z pera amerického dramatika Eugena O´Neilla. Jedná se o jednu z prvních amerických her napsaných ve stylu analytického dramatu (který v Evropě představovali dramatici jako Ibsen nebo Čechov). Tyto divadelní hry svému divákovi zpravidla nepředkládají konzistentní děj, ale pouze situace, ve kterých postavy fungují a prostřednictvím tohoto konání pak rozkrývají svoji vnitřní psychologii. Tento specifický způsob tvorby se do značné míry odrazil i ve formátu výsledného larpu.

Tuto čtyřaktovou divadelní hru dokončil Eugene O´Neill v roce 1941. Okamžitě po jejím dopsání ji ale svěřil svému nakladateli s instrukcí, podle které smí být hra uveřejněna až 25 let po autorově smrti. V tomto dramatu totiž O´Neill naprosto otevřeně rozkrýval bolestné zážitky ze svého života, ukazoval rodinné krize a odhaloval řadu osobních tragédií. Postavy Mary, Jamese a Jamieho jsou skutečnými obrazy O´Neillovy matky, otce a staršího bratra. Postava Edmunda pak odráží životní osud samotného autora. Na denní světlo se tak dostávají odrazy alkoholismu, depresivních stavů či strach z pomalého umírání na souchotiny. Cesta dlouhým dnem byla nakonec uvedena už tři roky po autorově smrti, v roce 1956.

Formát larpu

Zpracování této předlohy se chopila Petra „Reinita“ Lukačovičová z pražského sdružení Prague by Night. Hra byla poprvé veřejnosti prezentována na Prvním pražském larpvíkendu. Rozsahem se jedná o běžný krátký komorní larp na zhruba tři hodiny, odehrávající se v několika místnostech představujících dům rodiny Tyronů. Hráči v této hře přejímají postavy čtyřčlenné rodiny Jamese Tyrona a dvou členů služebnictva v jejich domě. Postavy služebnictva se v původním dramatu nevyskytují, nicméně v larpu jsou se čtveřicí Tyronů provázány naprosto organicky. Vytváří prvek, který zvyšuje dramatiku scény tam, kde by uzavřená čtveřice Tyronů už neměla dost podnětů pro nějakou vzájemnou interakci.

Zásadní je ovšem celé pojetí hry. To se blíží formátu, který bychom v našich končinách nejspíše označili jako free-form. Charaktery postav jsou vybudovány převážně na křivdách, kterých se na nich někdo z rodiny dopustil, několika špinavostech, které pro změnu udělaly ony, a vnitřních šrámech na duši, které postavu nevyhnutelně táhnou ke dnu. Postavy nabízejí řadu možností, jak je herecky ztvárnit, nicméně posuny v samotném charakteru jsou pouze dílčí. Roli je tedy možné interpretovat podobně, jako to dělají herci na divadle, ale vývoj či stagnace jejího charakteru jsou jasně definovány dramatickou situací.

Tato hra od hráče vyžaduje diametrálně odlišný přístup něž ostatní komorní larpy. Naprosto zde totiž není zahrnut jakýkoli konkrétní vnější dramatický konflikt (zneškodňování bomby, hledání viníka). Příčinou sváru jsou pouze vnitřní konflikty postav, které mají své kořeny v událostech, které se staly a nejdou odestát, či neměnné povahové rysy postav. Nic ve hře nejde změnit, přesto se o tom musí mluvit. To, co se postupem času mění, je pouze míra toho, jak moc na sebe postavy křičí, jak moc se obviňují a jaké špinavosti vytáhnou na přetřes.

Herní dynamiku ve hře podporují zvuková znamení křičících racků nebo mlžné sirény, které v postavách nastavují různé duševní stavy (pro některé apatie, pro jiné záchvaty vzteku) a tím alespoň částečně tvarují jednolitou dramatickou tvář hry. V této herní mechanice je rovněž zahrnuto znamení pro závěrečnou scénu, kdy je na hráčích, aby položili všechny karty na stůl a dotáhli vztek, rezignaci či výčitky svých postav do maximálních mezí.

Pojetí larpu

Co je pro tuto hru dle mého názoru esenciální (a nyní se možná rozcházím s názorem autorky), je nutnost pojmout ji jako divadelní drama. Vzhledem k tomu, že zde nejde o řešení žádné faktické krize, není možné tento larp hrát pouze prostřednictvím odosobněného chatu se spoluhráči. Je potřeba hru oživit scénami, které jí dodají potřebnou dynamiku. Jelikož v zásadě znáte postavy svých spoluhráčů a máte přehled o jejich bolístkách, víte, jak a na co budou reagovat. Jde tedy pouze o to, zatlačit v rámci hry přesně na místa, kam zatlačit máte, aby vám to mohl váš spoluhráč oplatit. Touto cestou se poměrně rychle vytvoří tíživá atmosféra odpovídající tématu.

Hra pravděpodobně bývá většinou dost ukřičená, proto je dobré se i hádat tak, že svému oponentovi dáte prostor pro jeho výstup – vnímáte svého spoluhráče a společně budujete dialog. Aby celá scéna končícího dne plného starých smutků, křiku a výčitek fungovala, je tedy potřeba, aby na ní všichni hráči spolupracovali spíše divadelním než larpovým způsobem.

Při úvodu do larpu nutnost takového pojetí hry nebyla příliš zdůrazněna. Pro většinu hráčů v našem běhu byla divadelní improvizace přirozeností, kterou vycítili z nálady larpu, ale to byla myslím spíše šťastná náhodička nežli záměr. Domnívám se, že pro budoucí běhy této hry by nebylo k zahození mít před samotnou hrou krátkou přednášku o ztvárňování role v tomto larpu. Pokud totiž tento larp hráči uchopí běžným způsobem, domnívám se, že se pro ně hra snadno může stát „nijakou“. Naopak v okamžiku, kdy je chápán princip hry a neustálého omílání stejných věcí, celý larp funguje perfektně.

Shrnutí

Cesta dlouhým dnem do noci rozhodně není larp pro každého. Postrádá konflikt který je možno řešit, postrádá vývoj příběhu, který je možno prožít a jediná gradace spočívá v míře nenávisti a zraňování, která se dostává na povrch. Domnívám se také, že je zde více než kde jinde nutné vybrat si postavu, která vám sedne. Protože v podstatě u každé role je předem nastaveno, zda budete sprostě křičet nebo plakat v koutě, a tuto její povahu nejde změnit. V případě, že si tedy vyberete špatně, opět pro vás hra může být „nijaká“.

Cesta dlouhým dnem do noci je larp pro hráče, kteří chtějí strávit tři hodiny zlou, bolestivou a nikam nevedoucí hádkou. Pokud si zraňující věty nepustíte k tělu a vše vnímáte prostřednictvím své role, máte možnost zažít něco zcela nového; v bezpečí toho, že vše pak můžete zmuchlat a hodit do kouta bez toho, aniž by vám hra nějak ublížila. Díky zvolenému settingu počátku 20. století jsou problémy rodiny výrazně jiné, než které můžete zažít doma (kromě alkoholismu), takže to, co larp sděluje, je skutečně pouze prožití pocitu, nikoli reflexe současného života. Což vnímám jako velmi zdařilou cestu.

Pokud tedy patříte k hráčům, kteří preferují divadelní pojetí role a touží po silném emotivním (nikoli adrenalinovém) zážitku, je Cesta dlouhým dnem do noci larp rozhodně pro vás.

Hodnocení hry: 7/10
(rezervy v kulisách a vysvětlení vhodných způsobů hraní)
Osobní hodnocení hry: 8/10
(nejintenzivnější herní zážitek za poslední rok)

Stránky akce: Prague by Night
V tomto článku byly použity materiály a překlady vycházející z původních článků na Wikipedii.

Zanechte komentář