Přihlásit se | Registrace

Space Station

Space Station byl komorní larp, který se odehrál během Potkanconu, jednorázové (i když, podle slov organizátorů, nic není vyloučené) akce skupiny Potkani, pokrývající širokou oblast od komiksů a anime přes klasické RPG až po larpy. Tento larp připravil Zak z Potkanů a zorganizoval ho v pondělí v dopoledních hodinách. (Viz také článek Larpy na Potkanconu, pozn. red.)

Pozadí

Po třetí světové válce se lidstvo jen pomalu vzpamatovávalo a trvalo dlouhých 100 let, než došlo na další let do vesmíru. Jeho cílem je běžný průzkum planet, jak tvrdí Strana, jediná a absolutní politická moc vládnoucí od konce války, během které bylo ztraceno velké množství někdejších vědomostí. I proto na posádku letu přichází pocit „něco je špatně“ až ve chvíli, kdy se loď odchýlí od plánovaného kurzu a zamíří na oběžnou dráhu Země k orbitální stanici, o jejíž existenci má málokdo vůbec tušení. Zjišťují, že nikdo nedokáže plavidlo manuálně ovládat, a zabránit tak přistání na stanici, která – jak se ukáže – ukrývá nejen dva členy předválečné posádky stanice v hibernaci, ale také pravděpodobně stále funkční zbraň obrovské síly určenou k obraně před mimozemským útokem. Po přistání začíná jít o kyslík, o čas a brzy ještě o mnohem víc.

Hraní

K dispozici jsme dostali malou místnost, která reprezentovala vnitřek stanice, a k rozebrání dvě postavy ze stanice plus čtyři až osm z lodi. Ještě než se dva probrali z hibernace, stihli jsme zjistit, že výběr postav je opravdu zajímavý a o konflikty nebude nouze. Stanice záhy svoji posádku automaticky probudila varovným hlášením o blížícím se neidentifikovaném objektu, na který okamžitě zaměřila i svoji zbraň. Stačili jsme ještě zjistit, že procitnuvší jsou zástupci někdejší Číny a Ameriky a jako jediní znají kód k odpálení střely. Pak zbraň náhle zamířila úplně jinam – na Peking, hlavní město současného světa.

Tohle byl zřejmě základní konflikt a dle mého názoru dobře vymyšlený. Od chvíle, kdy zbraň začala odpočítávat a už se neptala na zadání kódu pro povolení k výstřelu, nám zbývalo jediné – dohodnout se, kam vlastně vystřelíme. Na jedné straně město se zhruba miliardou obyvatel, které je ale sídlem Strany, jejíž absolutistická vláda zdaleka není tak růžová, jak o sobě hlásá. Na straně druhé neidentifikovaný objekt, potenciální hrozba, proti které byla zbraň vlastně navržena, ale o kterém někteří tvrdí, že jde o loď s lidmi. Jsou zde zastánci režimu, jeho odpůrci, loajální vojáci, nerozhodnuté osoby a nekompetentní osoby tvářící se důležitě. Jedni si klepou na čelo při návrhu zmasakrovat miliardu lidí ničivým úderem a druzí prosazují revoluční myšlenky s nadějí na svržení Strany a nastolení nového pořádku.

Logické argumenty, prosazování vlastního názoru i čistá manipulace – to všechno se objevilo v množství větším než malém. Sem tam na povrch vypluly příběhy jednotlivých aktérů, jejich motivace a charakter. Jak to všechno dopadne, mělo záležet jen na tom, kdo dokáže prosadit svůj názor.

Problémy

Poslední věta záměrně předchází popisu problémů. Pokud měla hra nějakou trhlinu, byla právě v tomto. Na prosazení vlastního názoru nezáleželo zdaleka tolik, jak by asi mělo. Zbraň totiž dokázali ovládat pouze dva pověření lidé a ostatní se mohli třeba stavět na hlavu. To by samo o sobě nebylo špatné, ovšem oba dva byli v podstatě od začátku rozhodnutí pro jedinou možnost a přemluvit je k něčemu téměř nešlo. S dobrým hráčským citem a dobrými argumenty je to snesitelné, ale může se to zvrtnout i do situace, kdy jsou ostatní postavy jen do počtu. Při předešlých bězích mohli zbraň údajně ovládat všichni – stále se tedy ladí, jak dát konfliktu dostatečný prostor; složení posádky totiž skutečně nabízelo zajímavé dějové zvraty.

Posledním zřetelným problémem byl závěr. Čas na řešení se díky odpočítávání krátil, ale pokud proti sobě stojí více stran s různými cíli, je nezbytné zajistit, aby se na konci prostě nepobili a neprosadili svůj zájem silou, vzájemným překřikováním (počítač se ovládal hlasem) nebo jiným podobným způsobem. V naší hře to přesně takhle dopadlo. Přitom špatné není se pobít, ale to, že někdo má možnost změnit cíl útoku vteřinu před koncem odpočítávání a zmařit tak veškeré předchozí vyjednávání, přesvědčování a fakticky celý dosavadní vývoj.

Bez vyzrazení

Považuji za důležité zmínit, že jsem v žádném případě nevystihl všechny aspekty, možnosti a zvraty, které tento larp nabízí. Snažil jsem se hru popsat tak, aby bylo dostatečně patrné, o čem vlastně je, a přitom neprozradit příliš mnoho – aby si ho i čtenář této recenze mohl ještě zahrát a být jím překvapen. Není to samozřejmě úplně dobře možné, ale doufám, že jsem zvolil správný kompromis.

Hra byla báječná a emotivní, i když se hodně postav neprojevilo tak, jak by mohlo. Přesto (nebo právě proto), že se v závěru hry strhla trochu akčnější výměna názorů než v jejím průběhu, byl konec odpočítávání opravdu silným zážitkem a s úderem nuly jsem se úplně divil, že se nic dalšího neděje. Myšlenka, prostředí i atmosféra hry jsou výborné, a pokud se podaří doladit zmíněných pár problémů, vyniknou ještě více.

Zanechte komentář