Přihlásit se | Registrace

Larpvíkend popáté – nebo podruhé?

Víkend plný komorních larpů – tak a nějak podobně byl uveden pátý Larpvíkend, a protože doteď jsem byl jen na jednom a nabídka her se zase obměnila, přijel jsem se podívat. Komorní larp není můj nejmilejší formát, ale minule jsem zklamaný nebyl, a tak jsem se „objednal„ hned na čtyři hry. Zcela pragmaticky jsem počítal s tím, že se nemusím trefit do dobré hry nebo do padnoucí role, ale chtěl jsem si o víkendu alespoň jednu hru opravdu užít. Tak jsem vsadil na statistiku, hned po otevření přihlášek se zapsal, už napodruhé správně, zaplatil a přijel.

Do Brna jsem mířil s tím, že mě čeká napětí v předvečer pádu Bastily, Poirotovská detektivka na palubě zaoceánské lodi, vsadil jsem i na hodně doporučovaný Klub sebevrahů a jako vyplnění času jsem vybral slibné Versus Bůh.

1789

Sobota dopoledne, klub Desert v centru Brna a má první hra. Premiéra je dvojnásobná – hra ji zažívá se mnou a jde o její první běh vůbec. Krátce se seznamuji se spoluhráči z různých koutů republiky, sleduji jak se dochystává scéna a hra začíná.

Lorgan jako průvodce nejprve shrne cíle, které se pokusili tvůrci hrou dosáhnout, zkusí upozornit na odlišný a doporučený přístup ke hře a začne licitovat postavy. V podstatě už v této přípravné fázi tak vyloží všechny karty na stůl. Je popsána dramaturgie, jak bude hra časově členěná, dostaneme návod, jak postavy pojmout a že je lepší se vším vyjít ven, než si svá tajemství a hnusy hýčkat, dozvíme se o postavách prakticky vše, co má na hru vliv – zkrátka a dobře, i po skončení hry jsem měl pocit, že se o ní můžu bavit s kdekým, a to bez obav z prozrazení nějakého tajemství. Žádné tam totiž není.

Vybírám postavu stárnoucího komisaře pařížské policie, zlehka se domlouvám s Teroukem, která mi hraje mého vězně, a hra začíná. Úvod sliboval skvělou hru – prostředí atmosférické, revoluční nadšenci plní zápalu a ohně, sprostý lid se držel stranou od urozených, nedůvěra, hádky, rozehrávání rolí. Nádhera.

Pak se hra přehoupla do druhé části, přesně dle úvodních informací – a nic víc se nezměnilo. Tempo, které jsme nastolili, nějak nemělo kam gradovat, osobní linie začínaly jít do ztracena, konfliktu se ulomily hroty… A tak jsme čekali, povídali si, občas něco rozehráli, ale napětí a atmosféra ze začátku setrvala nastejno a možná spíš klesla. Hra se stala statickou a bylo dobře, že ji Lorgan ukončil možná i trochu předčasně. Nikam dál už by se nehnula – a to ještě obrovský dík patří Fraelovi, který řekl bych i nad rámec své role neustále něco vymýšlel, rozehrával, vtahoval nás do hry a vytvářel skvělé situace. Bez něj bych si ze hry zážitek odnášel určitě o dost menší.

Následovala už jen poherní reflexe, která byla zaměřená spíš na design hry a na hru než na hráče, takže jsem byl i já přesvědčený, že měla smysl.

Když si zážitky trochu sedly a já o hře zapřemýšlel, jsem rád, že jsem se zúčastnil. Atmosféra i jednotlivé hráčské výkony byly super, přestože dynamika hry a její vyznění vyšuměly do ztracena. Nevím, jestli je to jejím designem a zda se to v dalších bězích podaří vyřešit, ale pokud ano, hře to určitě hodně pomůže. Na straně druhé, nemít prostory Desertu, tak je hra úplně o ničem – nedovedu si moc představit, jak se hraje ve školní třídě nebo v tělocvičně.

Nultý poledník

Druhá hra v pořadí, které jsem se zúčastnil byla z produkce Osobne Kakavo Productions, což je vynikající slovenská skupina lidí, kteří umí hrát – a jak jsem se přesvědčil na Nultém poledníku, neméně dobře organizovat.

Budu klidně předbíhat a řeknu, že Nultý poledník byl pro mne vrchol Larpvíkendu, vynikající hra, které jsem neměl co vytknout a která mě dostala. Vždyť co může být špatně, když se ocitnete na palubě zaoceánského parníku ve třicátých letech minulého století, míříte do Jižní Afriky a společnost vám dělají pašeráci zlata, geniální vědci, detektivové, špióni velmocí, irská kapela, krásné ženy, baron Prášil a neodolatelný kapitán a celý večer se točí kolem tajných dokumentů, pašovaných diamantů, lásky a zrady, pomluv, jedné mrtvoly a kdoví čeho ještě?

Vlastně nic a taky se nic nepokazilo. Minimálně pět nezávislých a propojených dějových linií, skvěle sehraná posádka složená z organizátorského týmu, výtečné zázemí a perfektně si sednoucí hráči ve svých rolích – já byl unešen a nadšen.

Opravdu jsem zkoušel vymyslet, co hře vytknout, ale přišel jsem jen na jednu další světlou stránku – hra měla derniéru, takže se nemusím kousat do jazyku, když na ni přijde řeč. OK Productions prostě umí.

Versus Bůh

V neděli ráno jsem se zúčastnil hry, od které jsem čekal nejméně a u níž jsem byl zvědavý na inovativní systém výběru postav. Náplní hry je soudní proces, kdy je Bůh obviněn z různých trestných činů, terorismem počínaje a vraždami a vydíráním konče. Nejzajímavější na tom je, že celá situace má základy v reálné kauze ze Spojených států – ano, žádné překvapení, tam je skutečně možné všechno. Hráči pak ztvárňují porotu dvanácti náhodně vybraných Američanů, kteří se mají během tří hodin dobrat k rozhodnutí, zda Bůh vinen je, či nikoli – a to minimálně tříčtvrteční většinou.

Gekon nás uvedl do hry, vysvětlil nejasnosti a představil nám modulový systém tvorby postav. Narozdíl od podobných krátkých her si zde totiž nikdo hotovou postavu nevybral, ale vytvořil – seskládal ji z různých modulů jako Povaha, Dětství, Povolání, Životní styl apod., vyladil a terpve pak za ni hrál. Já si kupříkladu připravil postavu učitele, který si zakládá na kvalitní rétorice, ale může propadnout hněvu, když není po jeho, kterého v mládí autonehoda připravila o oba rodiče, ale on se vlastním úsilím vypracoval, založil rodinu, a to jen proto, aby o své dítě přišel také vinou autonehody (kde viníkem byl jeden z porotců). Vybíral jsem si podle dvou kritérií – aby se mi dobře hrálo a zároveň abych dostal konfliktní charakter, který mi umožní hru nějak rozběhnout.

Tady se ale podle mě ukázalo omezení modulárního systému – teorie výborná, postavy pěkné, ale právě díky procesu, kterým vznikly na místě, je nebylo možné kvalitně propojit mezi sebou a se hrou jako takovou. Míjely se, z nastíněných sporů se máloco projevilo, vše šlo do ztracena a celkově nemyslím, že by systém hře něco dal.

Hra samotná pak byla něčím jako cvičením rétorického kroužku, ale bez toho, aby zúčastnění měli rétorickou průpravu. Vždycky jsme se chvíli hádali, pak se hlasováním zjistilo, že je to stále nerozhodně, a tak pořád dokola. Asi první hra, kde jsem se nudil tak, že jsem doufal, že to brzy skončí.

Asi už nikoho nepřekvapí, že se mi hra opravdu vůbec nelíbila. Možná kdyby tam „nepřekážely role„ a lidé byli seznámeni spíš s pravidly diskuze, mohlo to být zajímavé rétorické klání (ale ne larp). Nebo naopak, kdyby se z celé hry vyjmula ta rádoby právnická stránka s dokumenty a důkazy a svědectvími, na které stejně nebyl čas a k ničemu nebyly, a celé se to položilo jen do roviny dramatu postav zavřených do jedné místnosti, které se musí domluvit… Nevím. Dost možná je to tak, že jako jsou náhodné postavy a hráčská sestava, tak je náhodný i výsledek celé hry i zážitek z ní.

Klub sebevrahů

Má poslední hra, a i když jsem si to nepřipouštěl, byl jsem už trochu unavený, navíc s jistou frustrací z Versus bůh. Zkrátka a dobře, na hru jsem se netěšil zdaleka tolik jako původně. Proto když Gekon zvolil jiný přístup k rozdělování postav (něco o postavě řekl, pak se přihlásil, kdo ji chce, a teprve potom mluvil o další), skočil jsem po první zajímavé roli z obavy, že lepší už nebude.

A tak jsem se stal majitelem a zakladatelem Klubu sebevrahů, panem Williamem Jespersonem – Gekonovými slovy, vzal jsem si roli postavy, které jediné na výsledku večera nezáleží a která je spíše konverzační a průvodní. Přesně to, nač jsem měl chuť. A nelitoval jsem. Už tak pokřivené a úchylné charaktery jsme ještě vylepšili různými duševními poruchami a vadami a hra mohla začít.

Z pozvolného startu jsem byl jako hostitel trochu nervózní, ale díky zápalu ostatních hráčů se hra rychle rozběhla. Drbaly se nové zprávy z Timesů, členové klubu na sebe byli milí a příjemní, byť často jen proto, aby se za zády o to hůř pomluvili, a celý večer se klidně a rozvážně blížil vyvrcholení. Vždyť Klub sebevrahů má jasná pravidla – na každé schůzi někdo nový přijde a někdo je vylosován k odchodu z klubu. A ze života.

A pak byl konec. Nedá se říct, že by hra byla strhující nebo oslnivá, ale to být ani neměla. Byla seriózní, decentní, měla hutnou atmosféru a výtečné postavy a nálada Londýna z dob Jacka Rozparovače zasáhla řekl bych nejednoho z nás.

A dál?

Utvrdil jsme se ve svém dojmu, že čitelnost hry, prefabrikované role, opakovatelnost a určitá schématičnost, kterou si formát omezeného prostoru, času a malého, úplně náhodného vzorku hráčů vyžaduje, jsou vlastnosti, které hře nedovolují strhnout mě do jejího děje a atmosféry, jak se kolikrát povedlo hrám řádově hůře připraveným. V tomto formátu hry vždy zůstávám nad rolí, nikdy se s ní nesžiji. Není to špatné, ale jiné, než co preferuji.

Komorní larpy nejsou zkrátka a dobře mým šálkem čaje – čas od času je to příjemné zpestření, ale určitě pro mě nejsou něčím, co by mě táhlo a lákalo a co bych zapisoval do kalendáře jako prioritu a kvůli čemu bych měnil plány.

Celkový dojem z tohoto Larpvíkendu mám ale velmi dobrý. Odnáším si skvělé zážitky z her, potkal jsem zase nové tváře, díky sobotnímu koncertu Bedny odložených hraček a nedělní afterparty v Good Baru nebyla akce ochuzena ani o společenský rozměr, a i když unavený, odjížděl jsem spokojený. Přestože některé informace jsme dostávali těsně před víkendem, byla nakonec organizace zvládnuta velmi dobře. A zajištění prostor odpovídajících jednotlivým hrám bylo rozhodně velké plus.

Stránky akce: Larpvíkend 5

Zanechte komentář