U příležitosti výročí ukončení jedné nepříjemné války přinášíme reportáž ze zahraničního mezinárodního larpu. Článek vznikl na základě rozhovoru a vzpomínek jednoho z českých účastníků, Honzy Newmana Nováka. Larp bude mít další běhy a my budeme doufat, že podobné věci budeme zažívat pouze touto hravou formou.

Přibližně dvoudenní historická hra od Open the Box Productions proběhla v západní Británii, poblíž Exeteru. Inspirací pro ni byl výcvik agentů během Druhé světové války, kteří byli vysazováni po celé Evropě. Aby se na své mise vůbec dostali, museli projít náročným tréninkem včetně seskoků padákem. Později podobným způsobem začaly být přijímány i ženy, protože se ukázalo, že mají v oblasti získávání informací a dalších klíčových úkolů nezanedbatelný potenciál. Byly (i historicky věrně) samozřejmě přítomny i na této hře.

Vše z první řady

Larp se snažil co nejvěrněji zachytit šíři tehdejšího výcviku. Hráči byli rozděleni do tří kategorií – sabotéři, agenti a zpravodajci. Sabotéři se soustředili na práci s výbušninami a boj, agenti kombinovali infiltrační schopnosti se získáváním informací a zpravodajci se zaměřovali na šifrování, sběr dat a práci s „měkkými dovednostmi“ blízkými reálné zpravodajské praxi.

Celkem se hry účastnilo 36 hráčů – čtyři barevné skupiny po devíti lidech, z nichž každou tvořili tři sabotéři, pět agentů a jeden zpravodajec. Herních instruktorů bylo asi dvacet a navíc pár CP, kteří hráli například nacistické vojáky. Skupiny většinou trénovaly odděleně a to buď v rámci jedné profese, nebo v různých kombinacích.

Larp se výrazně zaměřoval na samotný výcvik, kterému věnoval podstatnou část času. Během něj byly hráčům předávány reálné historické znalosti – například o použití výbušnin ve válečných sabotážích. Ačkoliv byly tyto bloky velmi zajímavé, měly často formu frontálních přednášek, které trvaly i hodinu. To mohlo snižovat intenzitu aktivní roleplayové hry. Někomu to mohlo připadat zdlouhavé, ale pokud člověka téma zajímalo, měl možnost se ponořit opravdu hluboko.

Jednou jsme připravili léčku – projíždělo auto s vysoce postaveným nacistou. Léčka byla naplánovaná u mostku v zatáčce, kamarád připravil výbušninu a já měl zajistit, že odtamtud nikdo neodejde. Jakmile vozidlo vjelo do zatáčky, začal jsem střílet. Bylo to náročné – člověk má tendenci vystřelit dvakrát, třikrát a říct si, že je hotovo, ale tady bylo opravdu potřeba střílet dál. Byla to jediná léčka, při které došlo k opravdové přestřelce, a s námi pěkně mával adreanlin. Vystřílel jsem celý zásobník: bylo by trapné to neudělat pořádně.

Program začínal v pondělí odpoledne, pokračoval celým úterým a ve středu vyvrcholil závěrečnými testy. Tato fáze měla simulovat poslední část výcviku agentů. Středa pak nabídla osm modulových misí, v nichž týmy využívaly dovednosti získané během předešlých dvou dní. Výkony postav byly hodnoceny (a nakonec byli všichni uznáni agenty schopnými pro ostrou misi).

Důraz se kladl na historickou věrnost – nejen v rolích, ale i v prostředí a rekvizitách. Výcvik tak působil autenticky, i když samozřejmě nebyl brutální – nikdo nikoho netahal bahnem ani netýral. Bezpečnost – fyzická i psychická – byla, stejně jako u jiných mezinárodních her, důležitou prioritou, ale bylo třeba počítat s tím, že prostor není bezbariérový. Byl ovšem přítomen i jeden výrazně mohutný hráč, který byl zařazen do role zpravodajce a zvládl ji bez problémů.

Napříkladu při výcviku techniky boje zblízka jsme si vše nejprve zkoušeli na figuríně s gumovým nožem. Nešlo o žádné symbolické gesto – opravdu jsme prováděli reálné pohyby, jako bychom skutečně bodali. Bylo to velmi zajímavé, protože instruktor přesně věděl, jak se to tehdy dělalo, a měl i autentický typ nože, který se v dané době používal. Po asi půlhodině ale zaznělo, že ve hře budeme tyto situace řešit jinak. Instruktor nám ukázal, že při akci bude stačit poklepání na rameno. Trénovali jsme také postupy, jak zneškodnit stráže, které bychom mohli během hry potkat. Část těchto technik se pak skutečně objevila ve hře, což bylo skvělé. Za mě výborná práce organizátorů a skvělí spoluhráči.

Zázemí a náročnost

Hrálo se na anglické usedlosti se zahradou a v blízkém sousedství byl reenactorský tábor. Ubytování bylo zajištěno v čemsi na způsob skautského centra, které si ale představujte jako luxusní anglickou vilu s nádhernými interiéry. Hráči spali v pokojích po čtyřech až šesti lidech, s naprosto dostačujícím hygienickým zázemím.

Kulisy byly úchvatné – zahrady, sad, sochy, architektonické detaily – vše působilo jako z doby Druhé světové války. Moderní prvky byly pečlivě zakryté a všude byly dobové rekvizity. V táboře reenactorů byly vojenské stany, zbraně, americký jeep, náklaďák i nacistické obrněné auto. Celá vila byla plně využitá pro hru i výcvik.

Dny byly dlouhé – vstávali jsme na snídani kolem osmé a chodili spát i po půlnoci. Člověk byl celý den na nohách. Psychicky to tak náročné nebylo. Byl tam třeba modelový výslech – hráli jsme zadržené, měli jsme krycí identity, které jsme si museli pamatovat. Bylo to trochu matoucí, ale ne tvrdé nebo nepříjemné. V Česku se hrají mnohem ostřejší hry.

Občas se běhalo, střílelo z akustických zbraní, které jsou samy o sobě dost nebezpečné, protože jde v podstatě jen o trubku s dírami. Když do toho někdo strčí prst, může si ublížit. To, že jsme z těch replik mohli střílet, mě překvapilo – opravdu jsem v ruce držel sten a říkal si: To jako vážně můžeme? Asi to mělo o něco nižší úroveň fyzické bezpečnosti, než jsme zvyklí v Čechách – ale patřilo to k té atmosféře.

Larp byl koncipován jako all-inclusive hra. Hráči sice nedostali kompletní kostýmy, měli mít civilní oblečení (například oblek, košili), které by odpovídalo tehdejší době. K tomu ale všichni obdrželi zelenou kombinézu, ve které trávili většinu výcviku. Praktické řešení, protože se nikdo nemusel bát o vlastní věci a mohl se bez problémů válet po zahradě. Každý také dostal rekvizity – například osobní dokumenty a legitimaci agenta. Jeden z hráčů přinesl i doklady po svém dědovi, které byly téměř totožné – stejná razítka, formát, vizuál. Strava byla také výborná a zohledňovala různé diety.

Cena hry se pohybovala mezi šesti a deseti tisíci korunami. Ale bylo jasně patrné, kam peníze šly – kvalita zázemí a organizace odpovídala ceně.

Role

Postavy pravděpodobně částečně vycházely z reálných osobností, které tehdy během války působily. Byly napsané stručně a osobních zápletek bylo minimum. Ačkoliv měl každý hráč přidělenou postavu, osobní zápletky nebyly pevně dané – vznikaly spíše přirozeně, skrze interakce během hry (což vlastně dává smysl, protože na výcvik se lidé sjížděli z různých koutů kontinentu a dopředu se prakticky neznali). Předem připravené silnější vztahy existovaly jen mezi známými hráči, aby bylo zajištěno bezpečné prostředí. To bylo trochu na škodu – měli jste napsané primární zápletky jen s jinými Čechy, ačkoliv hra s cizinci by mohla být mnohem větší výzvou a přínosem.

Hráči ztvárňovali postavy různých národností: každý opravdu hrál postavu své národnosti. Kromě tří Čechů tam byli Francouzi, Němci, Britové… Němci coby odbojáři tam samozřejmě také procházeli výcvikem. Instruktoři byli Britové, ale hráli i Američany. Jazyková bariéra tak přinášela zajímavé momenty – bylo možné si plně ingame zanadávat česky nebo si u jídla povídat o domácím odboji (Francouzi například komentovali, že jejich odboj je často zveličovaný). Mezi hráči panovala přátelská atmosféra a (historické) národnostní rozdíly byly zdrojem vtipkování.

Komu bych to doporučil? Určitě každému, koho zajímá Druhá světová válka nebo výcvik agentů – tohle byl skvělý zážitek.

Web: https://opentheboxproductions.co.uk/

Fotografie: Oliver Facey

Tento příspěvek byl publikován dne 5. 5. 2025 (Pondělí) v 9.14 v rubrice Reportáž, Reportáže, Ze světa. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.