Často slýchám kolem sebe o tom, jaké jsou povinnosti organizátorů / autorů / designerů larpů (pozn. 1) a co by měli všechno dělat, aby ty jejich larpy byly udělané správně a hráči si je užili. Někdy se těchto rozhovorů sama účastním a někdy je dokonce s jinými lidmi zahajuji. Myslím, že tyto diskuse jsou důležité a přínosné, přesto bych se v tomto textu chtěla věnovat jinému tématu. Larp je participativní činnost – to je ostatně část definice larpu, která jej odlišuje třeba od filmu. Larp není něco, co organizátoři připraví a hráči “zkonzumují”. Odpovědnost za hru tudíž nemůže ležet pouze na organizátorovi, ale také na hráči. O hráčské odpovědnosti za hru se hovoří výrazně méně – a to je podle mě trochu škoda. Pojďme to společně napravit.

Autor fotografie: Tuomas Puikkonen, larp Halat Hisar

Disclaimer

Níže uvedený text vyjadřuje jen mé názory. Není to ani oficiální stanovisko Rollingu ani společné vyjádření jejích členů. Dokonce si dovolím říct, že se spoustou věcí v tomto textu jiní členové Rollingu nemusí souhlasit.

Před tím než budu pokračovat, mám dvě poznámky. Za prvé, toto zamyšlení se týká komorních a obsahových larpů. Jednak proto, že mám pocit, že hry tohoto formátu pseudozákaznický přístup (tzn. přístup “zaplatil jsem si hru a teď mě bavte”) zasahuje nejvíce, a také proto, že o ostatních hrách toho moc nevím (ale odhaduji, že některé níže uvedené možná platí i u světů, družinovek, postap a bitev – a nebo taky ne). Za druhé, tento text nemá za cíl upozornit na to, že všechno je problém a chyba hráčů, organizátoři dělají vždycky všechno dobře a tak dále. Naopak, organizátoři mají své povinnosti a zodpovědnost vůči hře i hráčům. To nezpochybňuji a ani nechci zpochybňovat. Protože se ale chci věnovat zodpovědnosti hráčů, nebudu stále připomínat odpovědnost organizátorů.

Bude to blbost, ale přihlásil jsem se

Možná to zní banálně, ale ve chvíli, kdy se hráč hlásí na nějakou hru, měl by vědět, že na ni chce jet a chce ji hrát. Někdy je možná těžké úplně podle informací organizátorů poznat, jaká hra přesně bude, ale v době přihlašování bývají většinou už základní věci o hře známé. Většinou už tušíte, jestli je to hra historická nebo ze současnosti, jestli je hra či není fyzicky náročná, jestli je možný cross-gender, jestli je třeba mít vlastní kostýmy apod. Taky už většinou víte, jestli vás baví hry o vztazích nebo mlácení lidí měkčeným mečem, jestli ujdete 15 kilometrů v pohodě, jestli je pro vás problém shánět si vlastní kostým…

Když se hlásím na hru, dělám to proto, že mě hra nějak oslovila a chci si ji zahrát, mám na to časové a finanční možnosti, věřím, že ji snad zvládnu, a myslím si, že jsou organizátoři kompetentní lidé, kteří tu hru připraví, aby mě bavila. Pokud něco z toho neplatí, na hru se prostě nehlásím, i kdyby tam jeli všichni moji známí. Ano, je fajn, když se na hru hlásí i moji kamarádi, se kterými si ráda zahraju, ale kamarádi by neměli být jediná motivace, proč na hru jedete. Hru si asi těžko užijete, když už dopředu víte, že vás tenhle typ hry nebaví, nebo očekáváte, že to bude špatný – a to i kdyby tam byly mraky kamarádů. A co uděláte, až kámoši onemocní a nepojedou?

Od organizátorů očekávám, že mi dají nějaké základní informace, abych se mohla rozhodnout, jestli je jejich hra pro mě a také jestli jsou role, které tato hra nabízí, pro mě zábavné. Organizátor nemá povinnost dělat mi hru na míru (pokud to tedy předtím neslíbil, ale to je něco jiného). Nemá smysl se rozčilovat, že hra má jenom omezený počet ženských postav, že se na hře musí bojovat ve zbroji nebo že na hře musí mít každý dobrý konec (dosaďte si jakoukoliv jinou charakteristiku), pokud to bylo z informací před hrou jasně patrné nebo alespoň snadno odvoditelné (fyzická náročnost mě může překvapit na hře, která se odehrává ve dvou místnostech, ale ne na té, kam si mám přivést zbroj a zbraň).

Ano, může se stát, že později ve hře zjistím, že hra mi nějakou svou charakteristikou nevyhovuje. To ale není problém té hry, ale mě jako hráče. Prostě to nebyla hra pro mě a já budu příště chytřejší. Pokud máte pocit, že vámi vybraná hra nebo hry obecně postrádají určitou vlastnost (třeba je tam málo emzáků), nemá smysl organizátory za to pranýřovat nebo jim nadávat. Oni mají právo napsat si hru takovou, jakou chtějí. Hráči mají právo si tu hru vybrat nebo nevybrat. Pokud vám např. emzáci na larpovém trhu chybí, vždycky máte možnost buď přesvědčit kamaráda, aby vám napsal hru o emzácích, nebo si ji můžete napsat sami. Každý, kdo má rád emzáky, to jistě ocení.

Je to kretén, co neumí dělat hry

Myslíte si, že organizátor, na jehož hru jste se přihlásili, je nekompetentní idiot? A řekli jste mu to nebo napsali jste mu to do nějakého e-mailu před hrou nebo do zpětné vazby? Tak to jste pašáci! Nebo taky ne.

Co to vypovídá o vás, když jedete na hru někoho, o kom si myslíte, že tu hru udělá špatně? Šance, že vás přesvědčí, že to udělá dobře, asi není moc velká (sebenaplňující proroctví v larpu funguje celkem spolehlivě). Pokud jste hru odsoudili už na začátku, budou se muset stát asi enormně skvělé věci, aby vás naladily pozitivně. Nebylo by lepší zůstat doma a užívat si čas lépe?

Poslední dobou vnímám v larpové komunitě dost rozšířený názor, že organizátor musí mít rád všechny své hráče a vždy musí vyslechnout všechno, co mu jeho hráči chtějí říct. Bez vyjímek a vždy. Organizátor nemá právo se k tomu vyjadřovat, vždyť za zpětnou vazbu musí být rád, a pokud je negativní, tím spíše (a je jedno, jestli si zpětnou vazbu vyžádal nebo ne). Pokud se k tomu, co hráči říkají, vymezí jinak, než “hej, díky za tvůj názor”, znamená to, že je to vztahovačný hlupák, který se odmítá podívat pravdě do očí. Na první pohled to zní logicky, ale na ten druhý pohled…

Zajímalo by mě, kde se tenhle nevyrovnaný přístup vzal. Od kdy se organizátoři nesmí vymezit vůči názorům hráčů? Proč si musí všechno nechat líbit? Proč se od nich očekává, že budou ve svém volném čase obhajovat nebo probírat své názory nebo designová rozhodnutí, pokud si to hráči vyžádají? Já v tom žádnou logiku nevidím. Za prvé, larp vzniká součinností organizátorů a hráčů. Když se k němu mohou vyjádřovat hráči, měli by mít stejné právo i organizátoři. Za druhé, hráč není zákazník. Nemá vždycky pravdu, nemusí se dělat všechno pro něj a na jeho připomínky nemusí nikdo brát zřetel (ve smyslu nemá na to nárok). Za třetí, organizátoři strávili přípravou a organizací hry nějaký čas (někdy i stovky hodin), dali do toho nějaké úsilí. To samo o sobě samozřejmě neznamená, že mají pravdu. Znamená to ale, že lidi by se k sobě měli vždycky chovat slušně. Nadávky, hrubé vyjadřování, stejně jako různé formy citové vydírání (“věřil jsem, že přátelé, a ty tohle”) do komunikace mezi hráči a organizátory nepatří. A pokud už to nějaké straně ujede (zvlášť když se do toho připletou emoce), měla by se prostě omluvit.

Na každé akci se mohou vyskytnout chyby. Nebála bych se říct, že na každé akci se vždycky nějaké chyby musí vyskytnout. Někdy se stane, že se vám hra nelíbí, někdy je prostě opravdu špatná. Pokud si organizátoři řeknou o zpětnou vazbu, dejte jim. Ve vší slušnosti a bez emocí. A pokud si o ni neřeknou? Tak jim zpětnou vazbu nedávejte. Zpětná vazba má být vždy vyžádaná (a je jedno, čeho nebo koho se týká). Ano, máte právo na svůj názor. Nikdo ale nepotřebuje o sobě slyšet, že je kretén, tak tak prosím nemluvte ani organizátorech (a samozřejmě ani o spoluhráčích). Jejich cílem jistě nebylo vynaložit svůj čas na to, aby schválně udělali špatnou hru a zkazili vám život.

Nudím se, udělejte s tím něco

Larp je aktivní zábava. Organizátoři připravují jednotlivé role, obsah i celkový příběh (v komorních a obsahových larpech, ale to už jsme si říkali), ale tu hru už musí hráči odehrát sami. Nemůžete čekat, že zábava přijde za vámi. Vy jí musíte jít naproti. Vy jako hráč jste zodpovědný za to, že linky, které vám organizátoři připravili, budete odehrávat, že budete hrát se spoluhráči a vytvářet scény. A pokud se rozhodnete nějakou linku předčasně ukončit, vy (a velmi pravděpodobně vaši spoluhráči) za to ponesete následky.

Některé role vyžadují více aktivní přístup, jiné dostávají podněty více ze hry (ve smyslu od organizátorů, třeba ze setkání s krátkodobými postavami). Pokud máte pocit, že stojíte na mrtvém bodě, běžte za organizátorem a zeptejte se. Třeba míjíte nějaké důležité vodítko nebo brzy dostanete nový podnět (nebo se něco pokazilo a organizátoři s tím půjdou něco udělat) a vše se vyřeší snadno. Pokud je ale postava (nebo její zápletka) postavená na konfliktu, tak ten konflikt musíte hrát. Sám se neutvoří. A ještě jedna věc. Drtivá většina zápletek je postavená na nějakém konfliktu – s ostatními postavami, s prostředím nebo třeba mezi dvěma cíli, které se vaše postava snaží dosáhnout. Pokud se chcete vyhnout konfliktu, nehrajte larpy. A pokud larpy hrajete, tak hrajte. Možná se vám něco nepovede, možná něco zahrajete hůř, ale pořád je to lepší než sedět a stěžovat si, že se kolem vás nic neděje.

Spoluhráči mi zkazili hru

Několikrát jsem zmiňovala, že hra je činnost, kterou tvoří organizátoři a hráči. Když říkám hráči, myslím tím opravdu hráči v množném čísle. Hra, kterou hrajete, byla připravena nejen pro vás, ale i pro ostatní (pokud nejste Karm – což je ale věc, která se neděje tak často). Vy jako jednotlivec jste pouze dílkem celé skládačky, důležitým, těžko postradatelným, ale rozhodně ne jediným. Kolem vás jsou další lidé a ti jsou stejně důležití jako vy. Co to znamená? Znamená to, že nemůžete čekat, že se celá hra bude přizpůsobovat jen vám. Začíná to už u výběru postavy. Pokud vstupujete do procesu výběru postavy z pozice “dejte mi právě tuhle postavu, protože jinou nechci”, nedáváte organizátorům moc manipulačního prostoru (a stojí tedy za zamyšlení, jestli je ta hra opravdu pro vás, když je na ní jen jedna postava, kterou byste byli ochotni hrát). Pokud by se tak chovali všichni, asi by se těžko role někdy rozdělili ke spokojenosti všech. Ano, je důležité vědět, co od hry chcete a nechcete a adekvátně to vyjádřit. Zároveň neuškodí, když při výběru postav věříte organizátorům a necháte to trochu na nich, potom, co jste vyjádřili své přání. (Jestli organizátorům nevěříte, tak na tu hru nejezděte.) Ano, můžou se splést, ale to vy taky. A taky je dobré se zamyslet nad tím, jestli to, co chcete, je vůbec splnitelné na dané hře a není to možná až moc konkrétní a omezující (“nechci hrát kurvu” je rozumný požadavek, požadavek “chci hrát postavu mezi 23-26 lety, která má komplikovaný vztah s otcem, silnou romantickou linku, je vůdčí postavou, jejíž autoritu nikdo nezpochybňuje, neintrikuje, nebojuje a nepátrá” už se naplňuje výrazně hůř).

Máte roli a hrajete? A lidi kolem vás nedělají přesně to, co jste si ve své hlavě naplánovali? Smiřte se s tím, že ostatní spoluhráči mají svobodnou vůli a hru mohou vnímat jiným způsobem než vy. Tu hru hrajete s ostatními. Spoluhráči se přizpůsobují vám, vy zase jim. Čekali jste vášnivý vztah, ale váš romantický partner se na vás usmívá, nosí vám kytky a ještě vám neřekl, že vás má rád? Můžete si jít stěžovat organizátorovi. Můžete přerušit hru a říct mu, že je idiot a že to má hrát jinak. Můžete sedět, být smutní a stěžovat si na něj po hře. Nebo můžete akceptovat jeho styl hry, změnit svá očekávání a užít si to. On měl totiž možná také jiná očekávání. Vnucováním svých představ o hře jiným lidem ničemu neprospějete. Spoluhráči vám tvoří hru. Vy tvoříte hru spoluhráčům. Jste zodpovědní za to, že se vaši spoluhráči budou bavit a dostanou svůj prostor. Skoro by se chtělo říct, neptejte se co spoluhráči mohou udělat pro vás, ale co můžete udělat pro své spoluhráče. Když se k tomu takto postaví všichni, odpadnou smutní lidé, které ve hře někdo zazdil. Máte pocit, že hru vám zkazili spoluhráči? A jste si jistí, že jste pro jejich hru udělali maximum?

Sice to bylo napsané jinak, ale…

Vybrali jste si nějakou hru a jedete na ní. V postavě je něco napsaného, ale vy jste chytřejší než organizátoři a víte, co je pro vás dobré. Měli jste hrát někoho, komu se moc nedaří? Tu postavu jste sice moc chtěli, ale teď přeci nebudete hrát losera. Během první hodiny hry se domluvíte s pár nepřáteli, uděláte nějaká spojenectví a hej, začalo se vám dařit. K tomu obejdete pár pravidel, vykašlete se na nějaké dramatické pokyny. Gratuluji, přechytračili jste organizátory a vyhráli jste hru. To, že nějaké věci ve hře nedávaly smysl, je chyba organizátorů. Nebo ne?

Když jedete na hru, nevynakládejte energii na to, že budete hrát proti hře a budete se jí snažit “hacknout”. Ono se vám to určitě povede, když budete chtít, ale užitek z toho nebudete mít ani vy ani vaši spoluhráči. Místo toho věnujte svou energii tomu, že se budete snažit podporovat herní styl dané akce a budete rozvíjet to, co vám organizátoři připravili. Většinou se vám snaží říct, jak hru hrát a co je v dané hře dobré a co ne (můžete to být třeba i napsané na stránkách nebo v jiných materiálech). Když si nejste jistí, zeptejte se. Když vám organizátoři řeknou, že je to na vás, je to na vás a vy se rozhodněte podle toho, co vám v té chvíli dává větší smysl. Když vám řeknou, že na konci všichni umřou, tak prostě na konci umřete.

Trpím, postarejte se o mě

Poslední dobou se diskutovalo o tom, co mají ve hře dělat organizátoři na hře pro bezpečnost hráčů (fyzickou, ale hlavně psychickou). Jsem jeden z těch lidí, kteří si myslí, že organizátoři by tuhle otázku měli vždycky nějak řešit. Ale víte, kdo je za vaši psychickou bezpečnost na hře nejvíc zodpovědný? Vy sami. Jenom vy totiž víte, co máte za sebou, co snesete a jestli se vám nyní nepřihodilo něco, co vás dělá víc zranitelné než obvykle. Pokud vám nedávno umřela babička, kterou jste měli moc rádi, nechoďte hrát hru o smrti. Pokud vám nedělají dobře hry s válečnou tématikou, tak si rozmyslete, jestli na takovou hru jet. Pokud je pro vás nějaké téma citlivé a vy si nejste jistí, jestli se ve hře neobjeví, upozorněte na to organizátory. Pokud ve hře narazíte na něco, co by vám mohlo udělat zle, tak to hrajte opatrně. Když se něco pokazí, použijte rudé stop. A když vám organizátoři řeknou, že pokud je vám je špatně, můžete si přijít popovídat, tak pokud to potřebujete, tak si běžte popovídat. Organizátoři vám do hlavy nevidí a pokud něco potřebujete, musíte si o to říct.

Někdy se stane, že ve hře narazíte na něco, co jste nečekali a co vás nějak psychicky zraní. To se samozřejmě stává a není to vaše vina. Je to prostě jako s nožem. Občas se prostě říznete, protože nečekáte, že se v té hromadě nůž skrývá. Když se to stane, nejdete se sami schovat do rohu a nečekáte, až se něco stane. Místo toho si tu ránu necháte zalepit. Nehody se stávají. Rozhodně ale nehledáte schválně nůž, abyste se mohli pobodat. Nebo když se náhodou říznete, tak si ho nezarazíte do rány znovu a nekroutíte s ním, aby to pořádně bolelo. To normální lidi prostě nedělají. Pokud máte potřebu opakovaně se bodat nožem, možná byste se měli trochu zamyslet. Ne, není nic normálního (a už vůbec ne zdravého) na tom jezdit na hry jen proto, abyste si ubližovali a vyžívali se v tom, že trpíte (vy jako hráč, nemluvím o vaší postavě). V takovém případě běžte na psychoterapii a nechoďte na larpy, protože pak jste nebezpeční sobě i ostatním.

Závěrem

Tento příspěvek byl publikován dne 30. 8. 2016 (Úterý) v 12.23 v rubrice Praxe. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.