Přihlásit se | Registrace

Runeterra: Cesta od snu ke skutečnosti uprostřed covidového bojiště

Pokud jste měli pocit, že se loni neděly žádné larpy, případně jste nabyli dojmu, že larpy jsou mrtvý koníček, přinášíme zprávu o hře, která loni nejen že proběhla, ale navíc šlo o prvotinu vydupanou navzdory všem nepříjemným překážkám. Z loni zasazeného semínka také letos vyroste pěkný stromek v podobě otevřeného formátu Příběhů. Už jste zvědaví? A co když zmíníme, že se to odehrává ve světě League of Legends? O hře vám povypráví sama Klára En Hrušková, třeba se v tom i sami nejdete.

Jak jsem zjistila, že nadšení nestačí i stačí

Byla jsem pár let zavrtaná v roli matky na plný úvazek a larpy jsem musela odsunout na vedlejší kolej. Ale chybělo mi to a protože hry se kolem mě pořád děly, klíčila ve mně touha dokázat sobě i všem, že taky dokážu něco vytvořit a zorganizovat, vybudovat vlastní komunitu svých hráčů a nechat za sebou akci hodnou vzpomínky. Tenhle prvotní impulz ale brzy přerostl v méně sobecké a prvoplánové nadšení. Chtěla jsem využít čas, který jsem ztrácela plácáním se doma s dětmi, a přetvořit ho v naplňující aktivitu, tvůrčí činnost, která povede k tomu momentu po hře, kdy si spolu dáme pivo a řekneme si: ty jo, bylo to dobrý, na to hned tak nezapomeneme.

Na začátku jsem si myslela, že to budu dělat sama. Ale brzy mi došlo, že to reálné není. Přibrala jsem tedy svého manžela jakožto hlavního designéra pro trasy pochodových částí a konzultanta zápletek a ještě jednoho kamaráda, který mi dělal logistický a technický support při vymýšlení a výrobě rekvizit a vizuálu hry. Banalitami, jako byl rozpočet, jsem se nezatěžovala, však je to moje první hra, nikdo mě nezná, nikdo neví, proč by mi měl za hru nějak platit, takže počítám dopředu s tím, že to z většiny zasponzoruju, protože to dělám hlavně pro sebe. Stejně tak herní mechaniky šly víceméně mimo mne. Jako jeden z hlavních požadavků na hráče jsem si totiž stanovila krom obvyklého nebuď debil ještě chtěj si hrát, hraj pro ostatní a nehledej chyby.

Svět a hráči

Svět, kterému jsem se chtěla věnovat, byl předurčený už dlouho. Psal se rok 2013 a já jsem propadla světu počítačové hry League of Legends. V nejsvětlejších okamžicích svých dní a večerů jsem psala fanfikce ze světa Runeterry a byla smutná, že tak propracovaný svět se plýtvá na tupou moba hru. Když jsem se tedy rozhodovala, jaký svět přivést k životu, nerozmýšlela jsem se dlouho. LoLko navíc přinášelo něco navíc: budu první. Nikdo přede mnou tenhle fandom u nás larpově nepoužil. Netřeba vymýšlet svět a jeho obyvatele, pravidla, zákonitosti. Všechno už je.

Od začátku chtěla malou akci pro pár lidí, kterým se budu moct věnovat naplno, rozmazlovat je pozorností, komunikací, obrázky, písničkami… prostě dát jim pocit, že jsou ŠAMPIONI. Výhodou zvoleného fandomu samozřejmě bylo, že šampioni už existují. Postavy psát nemusím, stačí je jen příběhově propojit. Možnost stát se svým oblíbeným? Kdyby to někdo nabídl mně, neváhám ani půl vteřiny.

Původní myšlenka byla geniální: použiju jinou akci jako prostředí pro část té své! Svoji malou privilegovanou skupinku hrdinů jsem chtěla dovést zajímavou trasou s několika lokacemi a CP vstupy na Zlenice, kde by si užili interakci s velkým světem a jeho postavami (ano, trochu by to logicky drhlo, ale nic, co by se s trochou snahy nedalo uhrát a pro mě pořád převažovaly výhody nad slabinami) a pak zase svou cestou dál za záchranou světa. K tomu dva prology, pro každou část skupiny jeden, se zapojením české cosplay scény a živých koní. Plán byl prostě bezchybný.

Stačilo sehnat hráče. Udělala jsem skupinu na facebooku a nazvala tam lidi, hlavně svoje nové kontakty z larpu Ozvěny Nirnaeth: lidi, které jsem většinou viděla poprvé v životě právě tam. Nevím proč mě napadlo, že bych to mohla udělat pro někoho jako oni. A ono to tak nějak vyšlo. Tuhle larpovou bublinu jsem zkombinovala ještě s další a výsledek vypadal slibně. Pociťovala jsem takovou tu závrať organizátora-nováčka, který má mezi hráči „celebrity“: motivační i stresující. Ale snažila jsem se brát si z toho hlavně tu motivační část a věřila, že to prostě musí být dobrý!

Následovaly průzkumy terénu, vymýšlení trasy, psaní zápletek, komunikace s organizátory Zlenic, namlouvání CP, intenzivní a časté přispívání na facebookovou stránku události (písničky, sdílení mého nadšení), otravování hráčů při ladění postav, společné vymýšlení zápletek a střídavé momenty totální paniky, že to nikdy nezvládnu, nestihnu a neudělám, s chvílemi bezprecedentního nadšení já dělám larp! Lidi chtějí jet na MŮJ larp! Omg omg omg omg to je tak hustý!

Autor: Klára Hrušková

Rozbitej rok a další problémy

A pak přišel covid. A rozhodnutí, že Zlenice se přesouvají na podzimní termín. A dilema, zda se na to vykašlat úplně, nebo… ne. Uděláme něco úplně jiného a jinak, ale NĚCO uděláme! Takže vymýšlení zápletky úplně odznova. Překopat celý koncept z dvoudenního pochoďáku na malý obyčejný příběhový larp okolo čisovické fantasy vesničky. Nápad naštěstí přišel rychle, začali jsme ho rozvíjet… a pak mi nějaké postavy, z nichž jedna byla pro novou zápletku stěžejní, odřekly účast. Další rána, ale nevzdala jsem to. Něco prostě bude! Já chci a já to budu mít! Nutno říci, že tohle odhodlání ve mně hodně podpořili ti hráči, kteří se rozhodli jet i na improvizovanou hru v nejisté době.

Když už to vypadalo na happy end, ukázalo se, že moje dohoda o vypůjčení prostoru vesničky nebyla úplně transparentní a nedlouho před akcí jsem řešila, že se tam s námi vlastně nepočítá tak, jak jsem si myslela. Další kolo zoufalství a komunikace a hledání východiska, které se nakonec ale podařilo nalézt. Zpětně nechápu, jak jsem všechny tyhle kiksy dokázala přestát a nevzdat to.

Věděla jsem, že to není dokonale připravené. Že tam jsou dobré myšlenky a dobré nápady, ale není to otestované a že zda to všechno bude fungovat je tak padesát na padesát. Spoléhala jsem se na nadšení hráčů a jejich toleranci a chuť si hrát bez ohledu na to, jak moc to bude skřípat. A pak nastal večer před hrou a mě se zmocnila taková ta posvátná nervozita, to uklidňující vědomí, že co není vymyšlené, to už se nevymyslí, a že to prostě nějak proběhne a už to vlastně není moc v mých rukou. Jak naivní jsem byla!

Příprava lokace proběhla s pomocí CP v pořádku a úspěšně. Byla jsem až dojatá tím, jak skvěle vesnička vypadala, připravená na hráče. A oni fakt přijeli! Napůl jsem tomu nevěřila, že na moji hru fakt někdo dorazí. Ale oni tu byli a vypadali skvěle a měli dobrou náladu a já jsem začala doufat.

A pak… pak se pokazilo úplně všechno. Jedna skupinka se mi ztratila na kilometru rovné trasy tak, že jsme ji přes hodinu hledali po lese, druhá dorazila moc brzo, velitel CP týmu umístil rekvizitu na špatnou stranu cesty, takže ji hráč neměli šanci najít, CP podalo informaci o pokladu pod jabloní místo třešně (a já pak celou dobu nechápala, proč se mě všichni pořád ptají na jablka, když tady ani nikde žádná jabloň není sakra!). Moje geniální detektivní zápletka zůstala naprosto nepochopená a hráči vlastně moc nevěděli, co mají dělat. Zachraňovalo to – dle očekávání – jejich nadšení a chuť si hrát na připraveném hřišti bez ohledu na to, jak moc to bylo zvrtané. Kdyby to už nezačalo totálním selháním, řekla bych, že to po celou dobu několika hodin hry gradovalo k čím dál horšímu závěru. Vlastně když odhlédnu od té nostalgie „udělala jsem larp, lidi na něj přijeli a nijak extra mě nevyhejtili“, tak se pokazilo se, co mohlo.

Co mě ale dojímá doteď a za co nepřestanu nikdy být vděčná, jsou hráči. Jejich tolerance. Dobrá nálada a nadšení navzdory všem chybám a selháním. Shovívavost, s jakou hru hodnotili. Že si ji užili – alespoň dle svých slov – víc, než bych věřila, že je možné. Já jsem viděla jen chybu za chybu, pád za pádem a měla jsem chuť to po hodině zrušit, odpískat a rozpustit. Ale oni tvrdili, že to sice mouchy mělo, ale nijak zásadně špatný to nebylo a že si to užili i tak. Jestli se mi něco povedlo, pak volba hráčů. Ještě jednou díky!

Zhodnocení

Očesaná verze příběhu počítala se dvěma skupinami, které se potkají ve vesnici a budou muset vyřešit jednu místní záhadu. Postavy si ale nakonec s interakcemi mezi sebou vystačily tak moc, že jsem je nezvládla na první dobrou motivovat k řešení nějaké vnější zápletky a musela jsem použít skriptovaného tlaku ze strany CP, aby se hra posunula k závěru.
Co si hráči chválili, byla přítomnost příběhu – nebyl to sandbox bez obsahu – a potěšilo je, jakou jsme si s tím dali práci, i když to pak třeba úplně nedopadlo. Taky ocenili nadstandardní produkci (světýlka! Víc světýlek!), rekvizity a zajištění akce.

Až budu dělat larp znova, už bych si neřekla, že „to se nějak vymyslí a udělá“. Zvláště co se týče CP a jejich vstupů, tady to vidím na podrobné informace a pevné, jednoznačné vedení. Zápletky a mechaniky typu detektivka nelze pustit mezi hráče bez otestování. To, že to dokonale dává smysl mně, neznamená, že to bude dávat smysl i jim. To, že nějaké technické věci fungují při testu, neznamená, že budou fungovat na hře. Záložní plán je nutnost: I wish we were more organized! A checklist musí být napříště můj nejlepší kamarád. Checklist na všechno. Pořád. Věci se nevymyslí na místě.

Naopak, herní místo s jídlem a pitím (barevným!) je dobrá myšlenka a toho se chci držet. Světýlka jsou super. Nadšení a oddanost je fajn, ale je potřeba ji vměstnat do tabulek. Bohémský přístup nefunguje, nebo ne tak, aby to bylo dobrý. A podruhé už nebudu mít to hájení první akce. Říct, že už nikdy víc, je lákavé. Ale nechat si tu naději a možnost jít do toho znova, je lákavější.

Inu, proto už plánuji dál. Na duben se chystá akce Příběhy Runeterry na cestách (FB událost zde). Těším se na vás!

Název: Runeterra: Světlem a stínem (po změně konceptu nebylo přejmenováno)
Klíčová slova: League of Legends, Runeterra, dramatická outdoorová epika, detektivka, zaměřeno na hrdiny.
Datum: 17.6. 2020
Doba hry: 6 hodin
Místo: fantasy vesnička Čisovice
Počet hráčů: 8

Zanechte komentář